Ve stínu hvězd

39 Kapitola

Harry si nedovolil myslet na Riddlea…moc.

Upřímně, hektická a rušná cesta k neznámému cílu, mysl-ohromující odhalení v řečeném cíli a jeho společníci na cestách nechali jen málo prostoru pro to, soustředit se na cokoliv jiného.

Ostré bodnutí starosti, které Harry ucítil když jim poprvé do výhledu v dálce přišla silueta Bradavic, ho udeřilo naprosto nečekaně.

Samozřejmě bylo spoustu důvodů, proč by dorazil před nimi. Takže i kdyby tam byl první, což ještě ani nevěděl, tak to nebude důvod ke starostem.

Riddleova skupina by teoreticky měla být rychlejší, s vlakem a tak, ale kdo mohl vědět, jak dobře byly zachované koleje, nebo co se stalo na cestě, nebo jak dlouho museli čekat, než vyzvali Barona, nebo jak dlouho boj trval, nebo jestli potom museli zůstat, nebo jestli byl někdo zraněný a oni nemohli cestovat-

Vlastně, to škrtnout, Riddle by nikdy nečekal jen proto, že byl někdo zraněný. Pokud to nebyl on, kdo byl zraněný… ale to byla úplně další úroveň absurdnosti. Určitě.

Viděl toho muže bojovat, jeho zatracená arogance byla pravděpodobně dost na to, aby zabránila komukoli na něj byť zaútočit. A pokud by na něj zaútočili, jako, jen pokud-

„Klid, lorďátko.“

Harry prudce otočil hlavu, aby se zamračil na Rosiera, který jel vedle něj. „Já jsem klidný. Není třeba abych se uklidňoval. Nejsem napjatý. Vůbec ne.“

Rosier měl na rtech připlácnutý stupidně spokojený úšklebek. „No, chystal jsem se poukázat, že odtud můžeš vidět vlak, ale to tebe zjevně nezajímá.“

Harry si malinko popošoupnul brýle a přimhouřil oči. Vlak byl na úpatí malého kopce díky rannímu slunci, co se na něm odráželo, sotva viditelný.

Harry úlevou vypustil povzdech, který si ani neuvědomil, že zadržoval. Rosier se prakticky zlomil v půlce smíchem.

Harry ho probodnul temným pohledem. „Napadlo tě vůbec, že jsem napjatý protože budu muset znovu potkat všechny ty šílence?“

„Ani na vteřinu,“ vymáčkl ze sebe Rosier mezi lapáním po dechu.

„Skutečně skvostný hrad, můj lorde!“

Harry si povzdechl a pootočil hlavu trochu víc, aby se mohl podívat na Bartyho, který seděl za Rosierem. „Barty… Už jsme to řešili…“

„Ano, můj lorde!“ rozzářil se Barty šťastně.

„On to nepochopí, že ne?“ zeptal se Harry Rosiera.

„Možná až bude stát skutečně před ním?“ mrknul Rosier za sebe na Bartyho a pokrčil rameny.

Až bude stát před ním… A co Harry až bude stát před ním?

Harryho ruce se sevřely okolo opratí. Ugh, oh, prostě skvělé, teď začínal být i nervózní.

Ukázalo se, že ani jeden, co se týkalo návratu, toho druhého nepředběhl.

Minuli prázdný vlak, ale bylo evidentní, že tu Riddle a zbytek skupiny nebyli dlouho.

Když se Harrymu konečně povedlo přinutit Bětku vyjít do kopce, uviděl skupinu hemžit se před hradem. Většina ještě pořád nosila zavazadla z vlaku do hradu.

Harry s malým úlevným zasténáním sesedl a protáhl se, jeho oči přitom přeběhly po shromážděných obličejích.

Byl to Snape, kdo si ho všiml jako první. Jeho obličej zůstal netečný, lehce na Harryho kývnul, a pak se vrátil k vybalování. To minimální pozdravení Harryho téměř přinutilo věřit, že neuběhl vůbec žádný čas.

Až na to, že ho v příští vteřině skoro porazila Bellatrix.

„Oh lorďátko!“ řekla hlasitě a zamávala mečem - Harryho mečem - nepříjemně blízko před jeho obličejem. Poblikával.

„Musíš s tím něco udělat! Já to potřebuju, víš. Šla jsem máv a fvů, a buch a pak klap oh, měl jsi to vidět, byla to taková zábava!“

„Err, jo, to zní skvěle, Bello.“ Harry se pokusil naklonit se pryč od poblikávajícího meče.

„Každopádně, jak dlouho bude trvat, než ho znovu nabiješ?“

Harry vážně nechtěl, aby si Bellatrix ten meč nechala. Byla dost nebezpečná už bez něj. Bohužel, ona nikdy nevezme ne jako odpověď, takže musel přijít s nějakou omluvou, aby to oddálil.

„Uhm, no, nemělo by to zabrat dlouho. Pokud to tu vůbec budeš potřebovat, víš, budu muset mít povolení od Riddlea…“

„Povolení uděleno,“ přerušil ho zezadu hladný hlas.

„Běž do prdele, snažil jsem se-…“

Jak se otočil, slova mu umřela na jazyku. Nad ním se tyčil Riddle a jeho oči nikdy neopustili Harryho obličej.

Byl ten zatracený chlap vždycky takhle vysoký? A ten úšklebek vždycky tak samolibý? Jeho přítomnost vždycky tak dusivá? A vážně musel stát tak blízko?

Harry v duchu zaklel, když si uvědomil, že neudělal nic, než že na něj stupidně zíral.

Riddle pobaveně nadzvednul jedno obočí. „Ano?“

Ten nesnesitelný…zatracený…zasraný…bastard.

Než si Harry uvědomil co dělá, jeho ruce popadly lem Riddleovy košile a stáhly ho dolů. Jejich rty do sebe narazily jen na vteřinu, než ho Harry pustil, jako by dostal elektrickým proudem.

Do prdele s tím bastardem a jeho aurou, Harry už nebyl zvyklý na jeho přítomnost. Zase si bude muset vybudovat obranu.

Zamračil se na Riddleův samolibý obličej. „To se jen…tak nějak stalo. J-já jsem nechtěl. To je tvoje vina!“

„Jaká byla mise?“ zeptal se Riddle a naštěstí nekomentoval Harryho chování, i když jeho rty se třásly přemáhaným úšklebkem.

„Selhal jsem v každém možném aspektu,“ řekl Harry suše. „Co ta tvoje?“

Riddleovo obočí se nadzvedlo nad Harryho krátkou odpovědí. „Vážně produktivnější, řekl bych.“

„No, dah,“ odfouknul Harry. „Měl jsi moje vynálezy. Já měl falešně hrající hrací skříňku a koně s tvojí povahou.“

„Taky jsi měl sebe. Jsem si jistý, že to bylo dost na přemožení veškerých překážek.“

Harry si odfrkl. „Pořád zkoušíš otřepané hlášky, Riddle?“

Riddle pokrčil rameny. „Měl jsem hodně času přemýšlet. Je to překvapivě mírumilovné, když je tvůj magnet na potíže někde jinde.“

„Byl jsem naprosto fajn, když jsem byl v Londýně,“ protestoval Harry. Měl problémy i tenkrát, samozřejmě, ale to se mu rozhodně nechystal říct.

„Ah, to potěšení ignorance, hádám.“ Riddle se naklonil, natáhl ruku, jako kdyby mu chtěl pohladit tvář, ale zastavil se o chlup vzdálenosti před ní. Harry cítil teplo, které z té ruky vyzařovalo. „Neotevřel jsem ti oči v mnoha věcech, Harry?“

Harry narovnal oči. „Běž do prdele.“

Riddle se ušklíbl a palcem mu přejel lícní kost po celé délce. „Vše ve svůj čas.“

Harry pěnil. „Ty-...!“

„Přivezl jsem ti suvenýr.“ Riddle se odtáhl, narovnal a nechal Harryho zmateného.

Akorát se chystal praštit toho bastarda do nosu, když si všiml, že Riddle neukázal na něco, ale na někoho.

Někoho z červenými vlasy a známým obličejem, kdo je podle všeho už nějakou dobu sledoval. Harry cítil, jak mu k uším vystoupala horkost ze zahanbení.

„To vlastně zodpovědělo několik mých otázek. A zvedlo hromadu nových,“ mladý muž zauvažoval.

„Ten pocit znám,“ odpověděl Harry s úšklebkem.

Zrzek mu nabídl ruku k potřesení. „Ron Weasley.“

„Ano, já-…“ Harry se zarazil. Já vím, vypadalo jako špatná věc, co říct. „Harry Potter.“

Potřásl mu rukou. „Jo…divný.“

„Err, to si uvědomit většinou zabere lidem pár minut,“ řekl Harry žertovně.

„Huh.“

„Uhm, jasně, takže err…“ Harry se nejistě podrbal na hlavě. „A…co ode mě chceš?“

Ron se lehce zasmál. „To vlastně nemám tušení, kamaráde.“

„Oh,“ Harry několikrát mrknul. „No….jsem si jistý, že na něco přijdeme.“

Ron vypadal, jako by chtěl říct něco dalšího, ale v tu chvíli se znovu objevila Bellatrix, jednoduše ho popadla za ruku a odtáhla pryč, aniž by nabídla nějaké vysvětlení.

Harry za nimi udělal několik kroků, ale rozhodl se jinak a otočil se zpátky k Riddleovi.

„Weasley?! Kde jsi ho našel?“

Lord lhostejně pokrčil rameny. „Vlastně nám pomohl.“

„Řekl jsi mu o...?“ Harry udělal několik bezmocných gest rukama, které měly nějak popsat ten binec, ve kterém oni - a zbytek Weasleyovic rodiny - byli.

„Ne, ty jsi v těhle věcech lepší.“

„To nejsem,“ zasyčel Harry. „Tak co, tos ho prostě unesl?“

„Hledal tě, myslím.“

„Ty myslíš?“

„No, ještě se nepokusil utéct,“ poukázal Riddle nenápomocně.

„To není moc!“

Riddle se znovu naklonil, až Harry klopýtnul pár kroků zpátky. „Můžeš se ho zeptat na otázky co máš.“

„Já-…“

„Obtěžuje vás ten člověk, můj lorde?“

Když Harry uslyšel ten známý hlas, tak si vyčerpaně povzdechl. Přišel k nim Barty, Rosier kousek za ním.

Riddle věnoval neznámému muži hodnotící pohled, než se na Harryho tázavě podíval. Ten protočil oči.

„Barty… Tohle je lord Voldemort,“ vysvětlil pomalu a ukázal přitom na Riddlea. „Já jsem Harry. Jenom Harry.“

„Ano, můj lorde.“

„Ne- on je-…ugh,“ Harry si podrážděně mnul spánky.

Barty svraštil čelo, zjevně ustaraný, co mu způsobilo takové trápení. Pak se jeho oči rozzářily pochopením.

„Měl bych s ním jednat jako s lordem, můj lorde?“

„Ne-… chci říct, ano- chci říct, on je tvůj lord. Já-… do hajzlu.“

Harry si schoval obličej v dlaních a zasténal.

On a Rosier se cestou zpátky sněžili Bartyho přimět aby to pochopil, ale ten prokázal, že byl tvrdohlavě zasednutý na myšlence, že Harry je Voldemort.

Riddle se zasmál. „Zase si děláš následovníky, dítě?“

„Sklapni, tohle je taky tvoje vina.“

Riddle ho přimáčkl jedním z těch pohledů, které dokázaly někoho fyzicky zadržet na místě. „Vypadá to, že toho máme hodně, o čem si musíme popovídat.“

Harry si neochotně povzdechl. „Ano, ale nejdřív potřebuji Snapea.“

Lordovy oči ztmavly. „To může počkat.“

„Ujišťuji tě, že nemůže,“ zasyčel nazpátek.

Červené oči se ještě víc napřímily. „Potřebuješ lékařskou pomoc?“

„Co? Ne!“

Riddle se uvolnil. „Tak to může počkat.“

Harry se na něj zamračil. „Co potřebuji, je někdo s mozkem.“

„Já jeden mám.“

Harry podrážděně protočil oči. „Ano, když budu potřebovat někoho zmanipulovat, přijdu si na hodiny, ale právě by znalosti v organické chemii byly užitečnější.“

Otočil se, zamířil k hradu a odmávnul Bartyho pryč a podrážděným gestem Rosierovým směrem.

Riddle ho, samozřejmě, následoval do Bradavic.

„Teď potřebuješ mluvit o vědě?“ zeptal se lord skepticky, když vyrazili po chodech nahoru.

Harry se pokusil jít o něco rychleji, ale Riddle měl neférovou výhodu delších nohou a lehce s ním udržel tempo.

Povzdechl si, když bylo jasné, že ho nebude moct prostě ignorovat. „Podívej, nedělám si legraci, je to důležité.“

„Tak mi řekni proč,“ trval Riddle a popadl ho za loket. „Žádná další tajemství. To je to, čeho ses dožadoval, dítě.“

Harryho zamračení se prohloubilo. „Vybral sis zatraceně příšerný čas na to být morálně správný. A ani se nesnaž předstírat, že už neskrýváš tucet nových schémat.“

Riddle přemýšlivě naklonil hlavu na stranu, ale nepustil ho. Jeho intenzivní pohled byl znervózňující jako vždycky.

Konečně ho Riddle pustil a narovnal se. „Dobře, poslal jsem Baronovu hlavu spolku.“

Kdyby šli, Harry by určitě zakopl. „Tys co?!“

Lord lhostejně pokrčil rameny. „No, doufal jsem, že naší válku probereme v mé studovně, ne na schodišti.“

„Naší válku?!“ opakoval Harry nechopen slova. „Sakra Riddle, ty ani nevíš, proti čemu jdeš.“

„Ty ses setkal s jejich vůdcem, to nám jistě ukazuje, s kým přesně bojujeme.“

Harry se bez pobavení zasmál. „Jo, je momentálně přivázaný na židli a kuchaný nějakým dalším psychopatem.“

A to mě ani nenech začít o celé té navěky-nemrtvý věcičce.

Riddle, pro jednou, vypadal, že neměl chytrou odpověď a jednoduše na něj mrknul.

„Ano, přesně moje slova,“ řekl Harry ploše.

Odstrčil Riddlea a pokračoval nahoru po schodech.

Sakra, sakra, sakra, sakra.

Doslovně jediná věc, které je ještě pořád chránila před spolkem, byla jejich domněnka, že Voldemort a Harry byli oba celé věci nevědomí.

Možná budou předpokládat, že ta hlava byla Voldemortova ukázka dobře odvedené práce? Ale rozhodně budou podezřívaví, jestli jim to mohl jednoduše říct.

Pak ale, jestli mluvil Grindelwald alespoň částečně pravdu, že se spolkem přetrhal svazky až před nějakou dobou. Bylo bezpečné přepokládat, že Salazar nějak úplně převzal spolek, ve své cestě za nesmrtelností. Jestli to byl ten případ, tak budou stejně vědět, jelikož Salazar si uvědomil, že to byl Harry, a stejně dál mluvil o plánech spolku.

Ugh, on byl tak v prdeli. Nebylo možné, že by Salazarovi dal to, co chtěl. Navíc, on neměl, to co chtěl.

Zatím.

Jen proto, že nikdy nebude souhlasit s jejich principy, neznamenalo, že nebyl extrémně zvědavý. Čistě na intelektuální úrovni, samozřejmě.

A proto mířil do nemocničního křídla.

Riddle ho pořád vytrvale sledoval. „Máme toho hodně o čem mluvit.“
„Nikdy jsem netvrdil nic jiného,“ odpověděl,“ pouze říkám, že nejdřív musím něco udělat.“

Vstoupil do nemocničního křídla.

K jeho zklamání tam Snape ještě nebyl. Možná šel nejdřív do svých pokojů?

Avšak zeď s vzorcem byla netknutá. Krev byla úplně suchá, červené šmouhy teď vybledle hnědé.

Jak se Snape zastavil, aby to nevydrhnul, bylo pro něj záhadou.

Ve skutečnosti to ani nepotřeboval, jelikož si vzorec živě pamatoval. Ale vědomě se snažil si na něj během cesty nevzpomenout. Nebylo to dobré, aby se na něco příliš soustředil.

Znovu si prohlédl zeď s opakujícími se čmáranicemi. Předtím to ignoroval jako bláznivý produkt jeho neobvyklého výpadku.

Mohlo by to tak skutečně být? Ale bylo to špatně, porušovalo to alespoň tři základní chemické zákony.

A nesmrtelnost ruší zhruba tak všechno, co víme o životě…

Chvěly se mu ruce. Složil je k sobě, aby ho přestaly rozptylovat.

Pak ztuhnul a zase se na ně podíval. Chvěly se dál.

Oh ne. Ne, ne ne.

Nemohl to aspoň jednou udělat normálně?

„Harry!“

Překvapením nadskočil a ohromeně se podíval na Riddlea. Nebo se o to alespoň pokusil. Zjistil, že se dívá ze zdi na Riddlea a zpátky, bez ohledu jak moc se snažil soustředit se na muže.

Lord byl z nějakého důvodu rozzuřený. „Přestaneš mě ignorovat, dítě?“

„Hmm?“ udělal Harry rozptýleně. Riddle předtím nic neříkal ne?

Měl problém normálně dýchat, téměř hyperventiloval. Chvění se zhoršilo.

Asi by si měl pravděpodobně lehnout, nebo něco. To bylo to, co by měl udělat…ne? Nebyl si jistý, jeho myšlenky byly rozmazané.

Něco ho popadlo za ramena a násilím otočilo. Riddle.

„Pokud na mě zase umřeš…“ zasyčel rozzuřeně.

„Huh? Oh, ne… Tohle je normální… Myslím… Já myslím? Proč jsem-… Err, měl bys pravděpodobně odejít.“

„To rozhodně neudělám.“

„Neuděláš, huh?“ zamumlal Harry. „Uhm, to je-…to…já ne-…“

Svět se přepnul.

.

Tom sledoval, jak se Harry zhroutil na podlahu.

Polil ho ledový pocit, který byl cítit nehorázně podobně jako strach.

Jestli se ten kluk znovu opováží umřít-…

Harry vyskočil tak najednou, že skoro vrazil do Toma, který se shýbal k němu dolů.

Vypadal téměř…čiperně.

Vibroval energií, lehce se houpal na patách, zatímco jeho oči zíraly bez mrkání na stěnu.

Tom to z nevysvětlitelných důvodů nenáviděl.

„Podívej se na mě,“ zavrčel.

Harryho hlava se lehce natočila ke zvuku, ale jeho oči nikdy neopustily stěnu.

„Podívej se na mě!“ Tom popadl chlapce za bradu a násilím ho otočil k sobě.

Zelené oči byly doširoka otevřené a zíraly přímo skrze něj do nicoty. Navzdory jeho snaze přejel Tomovi po páteři mráz.

Pak Harry otevřel ústa a zaječel.

Tom ho okamžitě, ohromený, pustil. Chlapec se otočil zpátky ke zdi a okamžitě přestal ječet.

Po tom zůstali oba nehnutě a tiše. Tom nevěděl co dělat. Jedná věc, kterou věděl jistě bylo, že Harryho z tohohle stavu nedokázalo probrat nic.

Nicméně Tom nečekal, že tam bude jen stát.

Naposled ten kluk téměř rozmontoval jejich vlak.Udělá teď to samé, způsobí v zámku chaos? Nebo byla každá epizoda jiná? Bylo by moudřejší prostě Harryho zamknout v nemocničním křídle? Všiml by si toho ten kluk vůbec?

Snape měl teorii, že by pro chlapce bylo lepší nechat ho během jeho epizod samotného, že by to pro něj mohlo být dokonce nebezpečné, kdyby ho v tomhle stavu někdo rušit. Ale Harry vypadal, že jeho přítomnost vůbec nevnímal, tak dlouho, dokud ho násilím nerozptyloval.

Neměl jinou možnost, než jen pozorovat. Minuty ubíhaly.

Kdyby Harry nestál, mohl by si Tom myslet, že je znovu mrtvý. Ten kluk nehýbal jediným svalem. Tom se na oplátku také neodvážil pohnout.

Pořád ho sledoval, hluboce v myšlenkách, když Harry náhle tlesknul rukama.

„2374!“

„…Co?“

Hatty ho ignoroval, najednou zanechal své nehybnosti a začal se kolem horečně rozhlížet.

Tom o jeho výpadcích moc nevěděl, ale dokázal odhadnout, co hledal.

Popadl pero a štos Snapeovo drahocenných prázdných papírů, které ležely vedle něj na stole a strčil je Harrymu do rukou. Nechtěl, aby se chlapec znovu řízl a použil na psaní krev.

Harry se na něj ani nepodíval, ale ty věci uchopil. Nechal papíry spadnout na zem, úplně je ignoroval a začal škrábat po matraci nejbližší postele.

Tom se cítil podrážděně. Nevděčný malý spratek.

Po několika minutách rychlého psaní seděl Harry na posteli se zkříženýma nohama a hryzal pero. Obličej měl skroucený soustředěním.

Rozhodně teď vypadal živěji, ale krom uchopení pera nic nenaznačovalo, že by si nějak všiml svého okolí. Tom přemýšlel, jestli vůbec dokázal interagovat s okolím.

„Oh!“ Harry vykřikl a naklonil hlavu. „Měl bys zkusit kofein.“

Tomovi zabralo několik vteřin, než si uvědomil, že mluvil na něj, i když jeho oči zůstaly na psaní.

„Co?“

„Kofein,“ opakoval Harry. „By pomohl s únavou.“

„Já nejsem unavený,“ naježil se Tom. „Nepotřebuji tolik spánku jako ty.“

„Pfff, lháři,“ zašvitořil Harry.

Jak se to drzé dítě opovažuje! Nikdo neobvinil Tom z lhaní. Byl příliš dobrý, než aby si toho lidé všimli.

Jeho maska byla perfektní, byl mistrem přetvářky. Nějaký bláznivý kluk o něm nic nevěděl, bez ohledu na to, jak inteligentní byl.

„Bojíš se spát,“ přidal Harry nepřítomně.

Tomův svět se roztříštil a nechal ho prázdného.

Ten chlapec, jako vždycky, vypadal naprosto nevědomý si efektu, který jeho slova měla.

„Měli bychom se tulit. To pomáhá,“ řekl vesele.

„Já se netulím,“ vymáčkl Tom chladně.

To dítě mělo tu troufalost se zasmát a pořád se na něj ani nepodívat. „Jsi příšerný lhář.“

Byla to ve vší upřímnosti ta nejznepokojivější zkušenost v Tomově životě.

Ten chlapec byl Harry a zároveň nebyl. Něco bylo…špatně. Jeho celé chování se změnilo. A přesto vypadal tak nějak víc slazen se sebou samým víc, než předtím.

A mnohem, mnohem všímavější, než měl kdokoli právo být.

Chlapec přestal kousat pero- vypadalo teď dost opoužívaně - a napsal na polštář nějaké další škrábanice.

Dveře do nemocničního křídla se otevřely. Snape se objevil ve vchodu a ztuhl, když je uviděl.

„Ne, NE!“ Harry vyskočil a smykem sklouznul ke dveřím.

Tom pobaveně sledoval, jak se je chlapec pokusil zabouchnout do tváře stoicky vypadajícímu muži.

Snape zatlačil na dveře a snadno je proti Harryhu síle udržel otevřené. Vypadalo to, že nevěděl jak reagovat.

Harry podrážděně odfoukl, nechal dveře být a namísto toho popadnul prázdnou vázu.

Tom byl napůl přesvědčený, že jí Harry na muže hodí, ale chlapec jí jen držel v náručí a díval se na Snapea.

Drzé dítě. Nikdy se nedíval na něj.

Harryho oči byly soustředěné někam nad Snapeovo hlavu s vážným výrazem. „Potřebuje mě šukat, protože.. kvůli… kvůli…“

Jen Tomovo rychlé reflexy ho zachránily, jak na něj byla najednou mrštěna váza. Sklo se roztříštilo na zdi za ním.

„Fyzika!“ prohlásil Harry.

Snape Harryho opatrně sledoval, jak znovu vylezl na postel a znovu je začal ignorovat. „Je…?“

Tom pouze přikývl.

„Měli bychom ho nechat být.“

„Tvoje teorie byla špatná, Severusi, tohle není nic jako náměsíčnost.“

„Ano, můj lorde, také to vidím a dokonce dokáže částečně interaktovat,“ uznal Snape a pořád Harryho sledoval. „Ale problémem je délka epizody. Čím déle ho budeme rozptylovat, tím déle bude trvat, než vyřeší cokoli, na co se soustředil. Tyhle výpadky jsou dost nebezpečné samy o sobě, vměšovat se do nich mu nepomůže.“

Tom se podíval na chlapce, který začal psát na povlečení a pořád ignoroval papír. Tom si všiml, že psal z prava do leva, formulujíc slova pozadu.

Vypadal tak plný energie, bylo těžké věřit, že její nedostatek byl jádrem problému.

„Nemáme něco, čím ho uspat?“ zeptal se Snapea.

Muž to chvíli zvažoval. „To by mělo stačit na přerušení jeho přemýšlení, technicky. Ale bojím se co přijde potom. Co když se jednoduše vzbudí a bude pokračovat svou epizodu? Nebo hůř, co když jeho tělo bude přinucené spát, ale jeho mozek zůstane hyperaktivní a bude se krmit jeho energií bez zaměření?“

„Řekl jsem mu, že neodejdu.“

Tom nevěděl, proč cítil potřebu to říct. Znělo to nechutně sentimentálně.

„Chápu…“ řekl Snape úsečně. „Tak byste se alespoň měl zdržet interakce s ním, můj lorde. Mám starost, že je jeho tělo už vyčerpáno extenzivním cestováním.“

„Muselo se to stát protože znovu viděl tu zeď. Přišel sem za tebou, Severusi. Jestli se mu něco stane…“

Temný slib vysel mezi dvěma muži, zatímco Harry zůstal naprosto nevšímavý k jejich konverzaci a jemně si pro sebe broukal.

Snape moudře nic neřekl, krátce se Tomovi uklonil a vycouval ze dveří.

Navzdory své špatné náladě Tom Snapea poslechl a nevměšoval se do ničeho, co Harry udělal.

Ne když Harry začal trhat polštáře na kusy.

Ne když bezmyšlenkovitě žvýkal papír.

Ne když během temné noci žvatlal dokola a dokola o buněčné regeneraci.

Ne když rozbil okna, aby dovnitř vpustil ranní slunce.

Ne když se schoulil v rohu a hodiny se nepohnul.

Tom na nic nereagoval.

Ne dokud Harry konečně nezkolaboval vyčerpáním, s úsměvem na rtech a slzami v očích.

.

Harry se cítil na sračky.

Tenhle konkrétní pocit příšernosti poznal okamžitě co se probudil.

A upřímně, neměl důvod si stěžovat. Co se týkalo jeho epizod, bylo tohle probuzení mnohem příjemnější, než některá ostatní.

Byl v pohodlné, čisté posteli v nemocničním křídle, ne zkroucený na podlaze své špinavé dílny, jako tolikrát předtím.

Ani nemusel vstávat, aby hledal jídlo. Riddle mu ho v podstatě vnutil do krku jakmile se vzbudil.

A Snape pobíhal po nemocničním křídle a dával mu různé hnusně smrdící směsi. Harry měl vážné pochyby, že dělaly cokoli jiného, než ho dusily.

A přesto se málokdy po výpadku cítil tak špatně.

Obvykle byly jeho epizody doprovázeny jistým vzrušením z toho, že vyřešil puzzle. I když se na problém soustředil nedobrovolně, přijít s řešením mělo tak nějak příjemnou vlastnost.

Oh, on něco vyřešil. A cítil se kvůli tomu na sračky.

Riddle s ním zkusil mluvit, ale brzy si uvědomil, že to nemělo moc cenu, protože Harry raději ležel netečně na posteli.

Lord byl odvolán před půl hodinou, aby se postaral o nějaké záležitosti. Snape tam zůstal, ale rád ho ignoroval.

Harry cítil bodnutí zvědavosti, když mu Riddle řekl, že viděl celou epizodu. Co věděl, tak to nikdo jiný neviděl, a Harry si sám nic nepamatoval. Ale ten pocit byl udušený jeho pochmurnou náladou.

Ale nebyl smutný. Vůbec si nebyl jistý, co cítit. Ta prázdnota mu neslušela.

Jediný, kdo viděl Flamelův výzkum, řekl Salazar. Tajemství nesmrtelnosti v jeho hlavě.

Vyvolený. Chlapec který přežil. Paprsek naděje. Vůdce rebelů. První úspěšný testovací subjekt. Držitel věčného života.

Oh ta ironie.

„Tys to věděl, že?“ zeptal se Snapea a promluvil tak poprvé od té doby, co se probudil.

Snape se nelekl jako by se to stalo většině lidí. Věnoval Harrymu neochvějný pohled přes hranu knížky, kterou četl.

„Nejsem si jistý že vím, o čem mluvíte, pane Pottere.“

„Mluvím o mě, samozřejmě,“ řekl Harry a jemně se usmál.

Harry po výpadku reagoval tak divně, že Riddle určitě věděl, že se něco děje. Říct mu o tom faktu, že existovala nesmrtelnost vypadalo ještě nevyhnutelněji, než předtím.

Riddle by dokonce mohl uspět v tom ho přinutit mu říct jak.

Ale byla jedna věc, kterou mu Harry nikdy říct nemohl.

„Umírám, že?“