Jdi na obsah Jdi na menu
 


35 Kapitola

35 Kapitola

„-Tady v New Orleans stojí dům-“

„Sklapneš už!?“

„-Říkajíííí mu vycházeeeeejícííííí slunceeee-“

Harry zasténal a připlácl si ruce přes uši. „Prosím?“ vymáčkl Harry.

Rosier mu věnoval hnusný pohled, pak se nonšalantně otočil pryč a změnil píseň.

„-Jsem na ceeeeeeeeeestě do pekla-“

„Pokračuj takhle a do pekla tě pošlu,“ zabručel Harry

Byl hladový, bolavý, trpěl nedostatkem spánku a jeho společník na cestách se ukázal být tím nejotravnějším člověkem, kterého kdy potkal. No….po Riddleovi, tak.

Hlasitě si povzdech a zauvažoval, proč přitahoval idioty jako magnet.

Rosier přestal a vědoucně se na něj zazubil. „-Oh l’amour, l’amour!-“

Harry mu střelil svůj nejjedovatější pohled a Rosier se rozesmál, neschopen pokračovat.

„No tak, rozvesel se, lorďátko! Je slunečný den-…“

„Pro změnu,“ poznamenal Harry suše se vzpomínkou na všechny nevšedně ne-slunečné dny, co měli.

„…kolem nic než travnatá pole, jemný vítr a zvuk ptáčků! Jsme tu jen my-…“

Nepřipomínej mi to,“ zamumlal Harry.

„…a matka příroda. Žádní zlí lidé okolo a žádné starost v hlavách!“

„Pochybuji, že v tvé hlavě je cokoli.“

Rosier mu střelil další hnusný úsměv a otevřel ústa.

Harryho oči se rozšířily děsem. „Ne! Rosiere!“

„- Auuuux Champs-Élyséeeees-“

Harry se svalil v sedle dopředu a frustrovaně si zakryl hlavu. Bětka si ten moment vybrala k tomu, aby zastavila a okusovala nějakou trávu. Harry se ani nesnažil přimět ji znovu k pohybu. Několik posledních dní ho naučilo, že i jeho nejlepší snaha ji nijak neovlivnila.

Cestovali už týden. Mířili na východ. To je všechno. Grindelwald zahrnul jen několik instrukcí z bodu, kde potkají velkou řeku a rozbitým kamenným mostem. To je všechno.

Podle Riddlea ta řeka ležela okolo dvou týdnů přímo na východ od Bradavic a jestli se toho směru budou držet, tak ji nemohou minout.

Takže ze strachu aby neztratili směr, jeli hustými lesy a přešli bahnité močály, namísto aby překážky objeli.

Pláně okolo nich se tak doširoka rozkládaly už tři dny a vypadaly, že nikde nekončí. Jediní, kdo tu dokázali najít jídlo, byli jejich koně.

Harrymu z toho pohledu bylo zle a byl jím unavený. Bylo mu zle a by unavený ze všeho okolo sebe. Tak nudné.

Bože jak mu chyběl Riddle.

„COOOOO?!“ Narovnal se v sedle, celé jeho bytí napjaté a ztuhlé ze zrádcovských myšlenek jeho mozku.

Rosier sebou překvapeně trhnul. „Sedmero pekel, lorďátko, zešiluješ?“

„Ano, to musí být ono,“ stěžoval si Harry, který sotva odolal touze se uhodit.

„Víš,“ začal Rosier, který zněl pro změnu trochu vážněji. „Ne že bych si stěžoval, nebo něco… ale kam to zatraceně jdeme?“

Harry se na něj nechápavě podíval.

Rosier pokrčil rameny. „No, nemůžeš mě vinit, že se ptám. Celá naše skupina míří na západ na nějakou šílenou výzvu, ale my jdeme opačným směrem. Nevadí mi, že jsem se přifařil k tobě, ale na jakou boční misi ti dal, lorďátko?“

Harry byl oněmělý úžasem. „Ty to nevíš?“

Rosier se na něj podíval, jako by byl hloupý. „Samozřejmě, že ne. Kdo by mi to řekl? Tys to neudělal.“

„Já-… Omlouvám se, předpokládal jsem že to víš, když jsme vyrazili.“

Harry věděl, že na začátku začátku, kdy začaly jejich ‚lekce‘, Rosier nic netušil. Ale to že se s ním ten muž vesele pustil na sólovou výpravu, aniž by se celé dny na něco zeptal, ho ohromovalo.

Zahanbeně si vyčistil krk. „No, ah…V podstatě se setkáme s dalším lordem…a, er….“

„Aha, chápu,“ řekl s kamennou tváří zjevně pobavený Rosier.

„Upřímně, je to vcelku chaos,“ řekl Harry nesměle. „Nemůžu uvěřit, že jsi prostě šel se mnou, aniž bys cokoliv věděl.“

Rosier se nonšalantně zasmál. „Náš lord by tebe nikdy neposlal na sebevražednou misi. Vsadím se, že jsem ve větším bezpečí, než zbytek, bez ohledu na to, co to je.“

Při zmínce Voldemortovo něžných citů k němu HH

se Harryho rty v podráždění sevřely.

„Což mi připomíná, mám pro tebe dárek!“ vykřikl Rosier vesele, jako vždycky okatě ignorující Harryho kyselou náladu.

„Huh?“

„Bella mi to dala den před tím, než jsme vyrazili. Řekla, že bych ti to měl dát, až budeš mít zvlášť špatnou náladu.“

Harry na něj popleteně mrknul, zatímco se Rosier přehraboval ve svých vacích a něco mu hodil.

Harry tu knížku otevřel z reflexu.

„Roztáni pro mě ty nohy víc, Harry.“

Harry prudce oddechoval, jeho horký dech se srážel na okně před ním.

„Uvidí nás.“

„Nikdo se nepodívá nahoru.“

Harry s chvěním nechal tu ruku mezi jeho stehny, aby ho ještě víc roztáhla.

„Harry, podívej se,“ zašeptal mu Voldemort do ucha. „To sklo je jako zrcadlo. Máš ten nejroztomilejší ruměnec, když udělám tohle…

Harry knížku mrštil zpátky na Rosiera, jeho obličej hořel hanbou. Ta zlá malá-… Jak to, že vůbec měla čas přeškrtnout všechna jejich jména?!

„Aww, líbí se ti to!“

„Dej tu věc ode mě pryč,“ zasyčel Harry.

Rosier se jen zasmál a zamával tou knížkou před ním. „Víš, jestli jsi jí nechtěl, mohl jsi jí prostě hodit na zem.“

„Můžeme jí použít na rozdělání ohně. Mohli jsme to na oheň použít už dávno,“ utrhl se na něj Harry. V těhle nudných polích se jim sotva podařilo najít jakékoli ucházející dřevo.

„Oh ne, ještě jí nemůžeme spálit!“ protestoval Rosier a přivinul si knížku k hrudi.

Harry podrážděně protočil oči. „Proč ne?“

Rosier se ušklíbl a knížku otevřel. „Protože jsem si jí ještě nedočetl, samozřejmě.“

Harry po něm hodil pánev.

.

.

„Můj lorde…“ prosil opatrný hlas, „Už moc dlouho nebudeme moct pokračovat. Muži jsou unavení.“

Tom se otočil, aniž by se snažil zakrýt svou nelibost a probodl Luciuse pohledem. Blonďatý muž viditelně polkl.

„Unavení, říkáš?“ zamumlal ploše a téměř protočil oči, než se zadržel. To bylo nebezpečně blízko sarkasmu, který jistý zelenooký chlapec používal jako útok.

„Možnost zranění stoupá s každou vteřinou, můj lorde. A tak blízko výzvě-…“

„Ano, děkuji, Luciusi, žes mi to připomněl.“ Oh můj, to bylo rozhodně příliš blízko.

Tom si podrážděně sevřel kořen nosu. Už to byly dva dny, co byli donuceni zastavit vlak.

Koleje vedoucí na západ vedly přímo skrz zvlášť hustý les, takže bylo téměř nemožné, aby vlak projel. V určitém bodě Tom přikázal zastavit úplně a vyčistit koleje, namísto toho, aby zastavovali každých deset minut kvůli další překážce.

Vegetace se ukázal být otravně houževnatá a skupina udělala sotva nějaký pokrok. Docházel jim čas. Každý den, který promarnili v téhle zelené džungli, byl pro Barona den navíc na přípravu.

Nejhorší bylo, že měli řešení jejich problému přímo pod nosem. Harryho meče by rozkrojily jakoukoli překážku jako máslo. Ale Tom se neodvážil riskovat energii, která v nich byla uložená. Ztratit i jen jediný, by mohlo poškodit jejich možnost úspěchu.

Takže byli nuceni vegetaci rozsekávat za použití potu a svalů, namísto Harryho magie.

„Nespali víc jak 40 hodin, můj lorde,“ zkusil to znovu Lucius a sám zněl celkem unaveně.

Tom vydal iritovaný zvuk.

Unavení. Samozřejmě, že byli unavení. On sám byl unavený, a to ani mezi nimi nebyl fyzicky nejsilnější. Jak se opovažují se jen tak vzdát své vlastní lenosti. Slabí hlupáci. Tom uvažoval, jestli by v životě vůbec něco udělali, kdyby nebylo jeho rozkazů. Prosťáčci, oni všichni. Mohl téměř cítit, jak se mu mozek v jejich společnosti měnil v bahno.

Tom už chtěl konečně dorazit a bojovat s Baronem, než se rychle vrátí zpátky do Bradavic, kde najde nějakou více…stimulující… společnost.

Jeho unavená mysl dělala myšlenkám na Harryho pronikání do jeho mozku příliš snadné.

Tom ho mohl prakticky vidět, jak tam stojí, mezi ostatními. Teď už by měl černé kruhy pod očima, naprosto mrtvý na nohou. Ale držel by se rovně, s hlavou vysoko zdviženou a očima jasnýma, odmítajíc ukázat jakoukoli slabost. Mračil by se na něj za to, že nutí své stoupence příliš tvrdě pracovat.

Tomovo rty se zkroutily v počátcích úsměvu. To dítě se mračilo tak pěkně.

Přesně jako když stál mezi ním a Mulciberem. Tak pevný a klidný, tiše se na něj mračíc. Jako kámen, netknutý narážejícími vlnami, zatímco nikdo jiný se neodvažoval ani dýchat.

Tom přísahal, že ho jednoho dne přinutí kleknout, i kdyby jen proto, aby si dokázal, že to dokáže.

Na vteřinu zavřel oči a ten obraz zmizel spolu s jeho úsměvem.

„Snape!“ vyštěkl a užíval si pohled na Luciuse, jak sebou překvapením škubl.

Několik vteřin bylo ticho, než šourající se kroky ukázaly na příchod bledého muže.

„Můj lorde?“

„Tvůj názor na současnou situaci, Severusi?“

Snape se ostražitě podíval na blonďatého muže vedle sebe, zjevně přemýšlejíc, proč byl dodatečně zavolán ještě on.

„Jak Lucius říkal, můj lorde, muži-…“

„Ano, ano, slyšel jsem,“ řekl Tom netrpělivě. „Můj morální kompas je momentálně nedostupný a jelikož fungování jeho mysli mi zůstává tak tajemné, jako vždycky, shledávám se s potřebou náhrady.“

Konec konců, to dítě tvrdilo, že Snape byl jediný, kdo ještě pořád odkázal říct v jeho přítomnosti svůj názor. Tom měl podezření, že to bylo proto, že ten muž byl jediný připravený čelit následkům, jmenovitě smrti, ale každopádně to bylo obrovsky iritující. Jediná věc, která toho zrádce zachraňovala, byla Harryho náklonnost k němu.

„No?“ dožadoval se podrážděně.

Lucius vypadal skutečně zmateně, zatímco Severusův obličej zůstal po jeho slovech prázdný.

„V tom případě, můj lorde,“ začal opatrně. „Věřím, že on by se hádal, že nechat muže odpočinout teď by eventuelně proces urychlilo, jelikož by mohli začít ráno pracovat s novou energií.“

Tom pobaveně naklonil hlavu na stranu. „Opravdu? Byl jsem přesvědčený, že by se dožadoval spánku, proklel mě do nejhlubších končin pekla a alespoň třikrát mě v té větě nazval bastardem… Ale chápu že jsi vybral diplomatičtější možnost.“

Neobdržel nic než prázdné pohledy, oba muži zjevně nevěděli jak reagovat. Jak nudné.

Co by dal za to, kdyby hned teď uviděl ten vzpurný úšklebek…

Popuzeně si povzdechl. „Fajn, do rána si odpočineme. Ale zítra chci ty koleje čisté a je mi jedno, jestli budete muset-…“

„Můj lorde!“

Tomovo obočí se podrážděně svraštilo nad tím, že byl přerušen. Začal mít podezření, že uklidňující přítomnost toho dítěte pro něj vůbec nebyla dobrá. Jeho skupina vypadala, že se propadá anarchii.

Nott k nim přiběhl, jeho bezdechý stav byl důkazem jeho spěchu.

„Můj lorde, věřím, že se něco blíží.“

Tom se automaticky podíval kupředu, ale neviděl nic, než obvyklou hustou vegetaci.

„Koleje, můj lorde, blíží se po kolejích.“

Teď zvědavý si Tom elegantně klekl a přitiskl ucho na kov. Nott měl pravdu. Slyšel jemné dunění vlaku, tiše předávané kolejemi míle před nimi.

„No…“ zamumlal když si znovu stoupal. „Takže nakonec žádný odpočinek. Vypadá to, že máme návštěvu.“

Podíval se kupředu, na jedinou dvojici kolejí, které vedla k nim a jejich vlaku. Nebylo jak se setkání vyhnout.

„Doufejme, že mají v pořádku brzdy.“

.

.

Ron nechal padnout lžíci do dušeného masa s netečným výrazem.

Nebyl vybíravý jedlík, vůbec ne. O časech kdy bylo jídla tak moc, že si lidé mohli vybrat, co chtěli jíst skutečně jen slyšel.

Ale ta věc, co zchátralý hostinec servíroval, byla absolutně hnusná i na dnešní nízké standarty.

Namísto toho si dal sklenici vody a zašklebil se, jak i malá váha sklenice byla téměř moc na jeho nataženou paži.

Nakonec se mu povedlo psy porazit, ale jejich zuby zanechaly známky všude. Před svými lidskými pronásledovateli se doslova odplazil. Kdyby křoví prohledávali opatrněji, byl by teď mrtvý.

Ale pravděpodobně byli unavení a bez psů, kteří by vyčenichali jeho pach, hledat po tmě pro ně muselo mít sotva nějakou přitažlivost.

Také viděli Hermionu ležet nedaleko mrtvých psů.

Ronova ruka se okolo sklenice bolestivě sevřela, jak bojoval s pálícími slzami.

Po ní šli v první řadě. Když měli potvrzeno, že byl mrtvá, tak museli usoudit, že informace, kterou nesla, zemřela spolu s ní.

A taky ano. Téměř. Ale ne úplně.

Ron se té myšlenky musel držet. Ne úplně, vy prasata, ne úplně. Byla chytřejší, než celá tlupa těch bastardů a využila svůj poslední dech moudře.

Dala mu jméno.

Navzdory jeho nechuti znovu zvednul lžíci s novým odhodláním. Tu energii bude potřebovat.

Ron nikdy nebyl jako Hermiona. Vše, co kdy chtěl, bylo utéct z Baronova tíživého sevření a žít s ní tichý život.

Ale ona vždycky bojovala za věci, kterým věřila. Část Rona tu její stránku nenáviděla. Nenáviděl, když se dobrovolně ponořila hlouběji do nebezpečí, namísto toho, aby to nechala být. Nenáviděl jí za to, že mu ten jednoduchý šťastný život vzala.

A další jeho část jí obdivovala jako nic jiného. Jestli za to byla připravená zemřít, tak Ron udělá cokoliv, cokoliv, aby se to stalo.

Vybrala svá poslední slova s úmyslem poslat ho správným směrem, věřila mu.

On tu důvěru nikdy nezradí. A tak zasvětí svůj život tomu, aby zjistil, co věděla, i když neměl nejmenší tušení, co sakra najde.

Pro teď musí najít Harryho Pottera. Ale kde?

Momentálně byl v hostinci stále na Baronově území. Potom jak těsně utekl z hlavního sídla, nebyl ve stavu zkusit přejít i hranice. Plánoval to udělat dnes v noci, navzdory svým napůl zahojeným zraněním.

„Slyšel jsi, co se říká?“

Hlas z vedlejšího stolu upoutal Ronovu pozornost. Byla tichá a urgentní, takový tón, který snadno uslyšíš, navzdory mnohem hlasitějším rozhovorům v místnosti.

„Přestaň poslouchat, co se říká,“ odfrkl si další muž lhostejně.

„Ale tohle je velké,“ ten druhý trval na svém. „Slyšel jsem, že někdo chce vyzvat Barona!“

„Hah!“ zasmál se jeho přítel pohrdavě. „Všichni ho chtějí vyzvat, ale nikdo se neopováží to skutečně udělat.“

„Ne, já jsem to také slyšel,“ přidal se někdo jiný, „Všude se o tom mluví.“

„Slyšel jsi tu nejzvláštnější část?“ zeptal se ten první muž, který se k němu nadšeně naklonil.

„Co? Jedou na košťatech?“ zabručel jeho skeptický přítel.

„Říkají, že ta skupina má sotva šedesát lidí!“

„Jsou šílení?“

„Možná mají plán?“

„Slyšel jsem, že mají superzbraň!“

„Jejich lord je nesmrtelný, to je fakt!“

Najednou byl celý hostinec naplněný vzrušenými fámy, všichni se snažili přesvědčit své sousedy, o jakých směšných věcích slyšeli.

A jakmile se všichni přidali do rozhovoru, potřeba šeptat, skrýt se před Baronovými muži byla zapomenuta. Obvykle, když opilec začal nahlas říkat, co si o Baronovi myslel, tak ho jeho přátelé rychle utišili. Ale teď se protrhla přehrada a téma, kterému se opatrně vyhýbali, se vylilo kupředu.

„Myslíš, že by mohli vyhrát?“

„Nebuď hloupý, nikdo se k tomu zatím ani nepřiblížil.“

„Ale co když-…“

„Byli bychom volní!“

„Bah, lord, který by dokázal vyhrát proti Baronovi bude stejně špatný.“

„Možná…možná kdybychom se dali dohromady,… však víš…pomoct jim.“

„Jako revoluce?“

„S takhle slabou skupinou? Ani náhodou.“

„Ale možná jsou poslední, kdo ho kdy vyzve!“

„Měli jsme pomoct těm předchozím.“

Ron si dal další sousto dušeného, obličej nehybný, jak se zájmem poslouchal rozhovory kolem sebe. Něco na těch fámách znělo divně.

Od útoku té velké aliance před několika měsíci nebyla žádná výzva. Kdyby měl někdo šanci, tak by to byli oni. A kdyby jim Baronovi ‚poddaní‘ pomohli… ano, možná.

Ron nevěděl, jestli Baron skutečně byl nejsilnější lord, nebo jestli nikdo ve skutečnosti jen neměl zájem o jeho teritorium. Možná všichni lordi jen seděli ve svém hlavním sídle a používali své stoupence k terorizování okolních usedlostí. Alespoň to bylo to, co dělal Baron a vypadalo to, že to pro něj funguje.

Všichni živí v jeho teritoriu byli technicky v jeho skupině, ale jen ti s přístupem do jeho hlavního sídla ve skutečnosti byli aktivními stoupenci. Zbytek jich byli jen poddaní a bylo s nimi tak zacházeno.

Většina jich chtěla pryč, málokdo uspěl.

Ron našel slabé místo v těsně kontrolovaných hranicích a plánoval s Hermionou utéct. Namísto toho se ona vkradla do hlavního sídla. Jak, to se Ron nikdy nedozví.

Baronovo hlavní sídlo byla tvrz a zatím se žádnému vyzyvateli nepovedlo ji zdolat. Jakmile se dveře zavřely, dovnitř se nedalo dostat. Nebo ven.

On strávil týdny vydáváním se za jednoho z Baronových věrných stoupenců. Dny mapoval sklepení. Dokud jí konečně znovu nenašel. Dokud nebylo příliš pozdě.

Myšlenka na pomstu mu nikdy ani nepřišla na mysl. Nikdy by neuspěl. Už ten fakt, že se mu povedlo s Hermionou utéct z hlavního sídla, hraničil se zázrakem.

„Takže, víme kdy ho vyzvou?“ zeptal se Ron a nahnul se k sousednímu stolu, který záchvat zuřivosti začal.

Koukli se na něj a Ron v jejich očích viděl okamžité souzení. Příliš mladý, než aby mluvil o takových věcech. Zatnul zuby, aby neřekl něco hloupého.

Stejně mu odpověděli. „Slyšel jsem, že ne za víc, než za týden.“

„A jak má Baron všechny ty informace, když ho ještě nevyzvali?“

„Nevím…Špioni?“ pokrčil muž rameny. „On ví všechno, děcko.“

Ron té hloupé pověře nevěřil. Baron byl člověk. Jen si užíval být monstrem. Nemohl vědět všechno.

Nic na téhle výzvě nedávalo smysl. Ta skupina byla příliš malá, než aby měla naději uspět. Baron by neměl vědět, kolik, nebo kdy přijdou. A ty informace by rozhodně neměly kolovat mezi lidmi.

Logika mu říkala, aby si nedělal naděje. Měl by jen popadnout svoje věci a do prdele se odtud dostat.

Tak proč…proč měl takovou jistotu, že něco bylo špatně? Proč najednou přemýšlel o pomstě, když by měl vědět, že to bylo marné?

Ne víc než týden…

Mohl tu počkat o chvíli déle. V Baronově hlavním sídle strávil týdny, když hledal Hermionu, znal každý kout toho místa. A možná…jen možná, kdyby viděl, že ta skupina měla šanci, tak by jim to dal.

Baron...Ron ho chtěl mrtvého, zničeného, mučeného. Aby to byl bolestivý konec. Baron byl pro něj samotného příliš dobře střežen. Za celý svůj život ho zahlédl jen jednou. A to bylo během útoku jiné skupiny.

To byla jediná chvíle, kdy vystoupil ven. To byla jediná chvíle, kdy ho Ron mohl zabít.

Tiše se omluvil Hermioně. Najde Harryho Pottera, i kdyby ho to mělo stát život, ale ten muž bude muset počkat o něco déle.

To by pro toho muže neměl být problém. Konec konců, už měl být dávno mrtvý.

.

.

„Co teď, oh moudrý génie?“

Harry nakouknul s obavami přes hranu. Bylo pozdě, ale namísto hledání úkrytu na noc, to vypadá, že narazili na bezedný sráz. Mlha, která je posledních pár dní každé ráno svědomitě pozdravila, se znovu objevila před několika hodinami. Momentálně zaplňovala místo pod nimi až k hraně a úplně tak zastírala dno.

Pokud tam tedy vůbec dno bylo. Co Harry věděl, mohli klidně stát u vstupu do pekla. Někde zezdola se ozývaly divné chřestící a svištící zvuky a Harry měl nepříjemný pocit, že to nebyl vítr.

„Mezi moudrostí a géniem je silný rozdíl, víš,“ zamumlal roztěkaně, zatímco se stále snažil rozeznat něco, cokoli, v mlze pod nimi.

„S tebou musí být na párty zábava.“

„Ne že bych to věděl,“ odpověděl s kamennou tváří.

Rosier si povzdechl a rozhlédl se. „No, mohli bychom spát tady.“

Přehnal se přes ně zvláště silný závan větru a oba se zachvěli. Harry věnoval Rosierovi významný pohled.

Ten jen pokrčil rameny. „Je to stěží poprvé, co jsme nenašli žádný úkryt.“

„Jak hluboké si myslíš, že to je?“ přemýšlel Harry.

Rosier znovu pokrčil rameny. „Tvůj odhad je stejně dobrý, jako můj.“

„Pravděpodobně lepší.“

„Ouč, zraňuješ mě, lorďátko. Přísahám, že tvůj jazyk by prořízl železo.“

„Mohli bychom dolů strčit Bětku,“ navrhl Harry vlažně. „To bychom rozhodně slyšeli, ne?“

Rosier se na něj zazubil. „Oh, jistě, do toho. Na zbytek cesty můžeme sdílet mého koně. Jsem si jistý, že se vááážně sblížíme.“

Harry protočil oči a začal hledat lano v jedné ze svých brašen.

„Ty tam vážně chceš jít?“ zeptal se Rosier skepticky a sám se teď podíval dolů.

„Hledat jinou cestu dolů nám může zabrat dny. Půjdu se dolů podívat, jestli nenajdu nějakou cestu, které by vedla nahoru. Někdy jsou líp vidět zespodu. Zvlášť v té mlze.“

Rosier se podíval na rokli dost nepřesvědčeně. „A když tam nebude?“

Harry udělal grimasu. Dostat koně dolů bude obrovská otrava.

Zatímco přivazovali provaz okolo bytelného stromu, ozval se zezdola vysoko položený zvuk, který zněl znepokojivě podobně jako výkřik.

„Možná bych měl jít dolů první já,“ navrhl Rosier ostražitě.

Harrymu se překvapením nadzvedlo obočí. „Od kdy se ty snažíš hrát si na hrdinu?“

„Nesnažím, upřímně. Dělám to pro své vlastní dobro.“

Harry zavrtěl hlavou. „Jsem mnohem lehčí, než ty, to je o jednu věc méně, o kterou si musíme dělat starosti.“

„Když to říkáš…“ Rosier z toho zjevně nebyl nadšený.

Harry si uvázal jeden konec lana okolo pasu a podal Rosierovi ten, který byl omotán kolem stromu. „Nepusť to.“

„Neumři, lorďátko.“

„Nemám to v plánu,“ odpověděl, zatímco přemýšlel o všech svých plánech, které rozhodně nedopadly v jeho prospěch.

Stoupnul si na okraj, zapřel se nohama o kámen a nahnul se dozadu. Kývl na Rosier, aby začal podávat provaz.

Pomalu a opatrně se spouštěl do propasti. Mlha ho brzy spolkla a všechno, co mohl vidět byla stěna před ním, zatímco se díval pod sebe a hledal dno.

Slabé zvuky, které předtím slyšeli ze shora, nabraly na hlasitosti. Takže určitě ne vítr.

Harry byl extra opatrný, aby neuvolnil žádné kameny. Nechtěl, aby spadnuly a upozornily kohokoli, kdo tam dole byl, na jeho přítomnost.

Ještě pořád se snažil rozeznat něco v mlze, když ho vylekal uši-drásající křik hned vedle jeho ucha.

„Zvědové! Jdou zezhora!“

Co to-…

Z prázdna se vynořil meč a jen těsně minul jeho hlavu a přesekl provaz.

Srdce mu na chvíli vynechalo, ale padal jen zhruba metr, než narazil na zem s neohrabaným žuchnutím.

Kolem něj spěchaly kroky a začalo křičet víc lidí. Když zvedl hlavu, čelil alespoň tuctu mečů a šípů namířených přímo na něj. Dolů se na něj dívaly tucty očí.

„Ahoj,“ pozdravil Harry slabě.

Jeden muž postoupil dopředu, vytáhnul ho na nohy, praštil s ním do stěny a přitiskl mu nůž na krk.

„Jděte pro Šedohřbeta.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

samba,12. 2. 2019 10:36

Je hezké jak si ti troubové navzájem chybí a přesto s tím bojují :)

.

ala,16. 1. 2019 19:05

Moc pěkná kapitolka. Už se těším na pokračování.