Jdi na obsah Jdi na menu
 


31 Kapitola

31 Kapitola

 

Harry běžel dolů chodbou s rozzlobeně syčící Nagini za sebou. Odmítla mu pustit zápěstí, což vážně zneschopnilo její rychlost.

„Nemůžeš se plazit rychleji?!“ zeptal se jí Harry zneklidněně, což mu vysloužilo jedovatý pohled.

Potřeboval se dostat k Riddlemu a říct mu, že má naléhavější problémy, než Harryho neschopnost držet lžíci.

Jak to dvojčata věděli? Věděli to? Pokud ne, proč tu byli? Viděli už Ginny? Viděli jeho? Znali ho? Byli tu kvůli němu, kvůli sestře, nebo jen kvůli další oběti?

Harrymu se hlava točila otázkami. Navzdory tomu jak moc chtěl vtrhnout do lesa a dožadovat se odpovědí, nejdřív musel mluvit s Riddlem, konec konců to byl jeho lord. Harryho rtům uniklo lehce šílené zasmání. Oh to si teď o toho bastarda dělal starosti? Co bylo další?! Jednorožci byli skuteční?

Doběhl do sklepení a prakticky porazil Snapea, který akorát opouštěl svoje pokoje.

Harry prosprintoval kolem něho, táhnouce Nagini za sebou. „Najdi Ginny! Drž ji z dohledu!“

Neohlédl se, aby viděl Snapeovu reakci. Doufal, že muž dojde ke správnému závěru sám, nebo bude alespoň následovat Harryho rozmar.

Běžel ještě dál, do labyrintu skrytých průchodů a tajných dveří, které vedly do soukromé studovny lorda Voldemorta. Ani ho nenapadlo zaklepat.

„Riddle! Máme prob-…uuhhh…“

Lord byl v procesu svlékání se. Škrtněte to, byl prakticky nahý. Jediné co na něm zbylo, byly jeho spodky, a ty byly na Harryho vkus trochu příliš odhalující.

„Já…ah…c-co to děláš?“

„Měl jsem v úmyslu dát si koupel,“ odpověděl Riddle hladce, naprosto neobtěžován svým stavem. „Chceš se přidat?“

Harry věděl, že Riddle byl jedním z těch lidí, co neměli ke svému tělu žádné výhrady, ale ta čistá nonšalance toho všeho ho stále vykolejovala.

„A-a ty jsi…uh…nezamknul dveře?!“ Pak jeho mozek dohonil to, kde přesně byli. „Ty se koupeš ve své studovně? Počkat, ty tady žiješ?“

„Nikdo nevchází bez zaklepání. Kromě tebe, samozřejmě,“ ušklíbl se Riddle a Harry si nepohodlně přešlápl.

„Ahaha, jo. Gotcha. Já uhm…Zaklepej, až budeš oblečený, ano?“

Rychle se otočil, aby odešel, ale Riddleova chladná ruka se mu ovinula okolo krku a udržela ho tak na místě, když se k Harrymu zezadu přitiskl.

„Nevadí mi to.“

Harrymu se při tom samolibém tónu vrátila část vzpurnosti. „Ano, no, vadí to .“

„Hmm…“ Riddleovy prsty škádlivě přejely po Harryho krku a rozechvěly ho.

„Jsem vážný, Riddle, dvojčata jsou tady.“

Lord se nad tím zastavil. „Weasleyovi?“

„Vrazi,“ připomněl mu Harry.

Riddle se zasmál. „Cítím se polichocen tvou starostí o mě, a zároveň uražen, že si myslíš, že jsem tak slabý.“

„Fajn! Ty si dej tu pitomou koupel, já si s nima půjdu promluvit.“

Riddleho sevření na jeho krku zesílilo. „Absolutně ne.“

„Oh, ty si myslíš, že slabý jsem, že?“ zeptal se Harry ostře.

Riddle tsknul. „Hloupé dítě. Někoho slabého bych po svém boku netoleroval.“

Harry se otočil a vymanil se tak z Riddleova sevření. „Ty jsi lord! Ty jsi jejich cíl, ne já. Navíc, je tu reálná šance, že mě znají.“

„Přesně. Co když jsi jim udělal něco hrozného?“

„Jako co?! Byl mi jeden rok! Co jsem jim asi tak mohl udělat?“

Riddle se na něj ušklíbl. „Pozvracet se jim po obličeji..?“

„Ty jsi neuvěřitelný!“ Harry se frustrovaně otočil a dupal ke dveřím, Riddle hned za ním.

„A tvoje tvrdohlavou hraničí s hloupostí,“ osočil ho lord.

„Mají odpovědi. A já mám příliš mnoho otázek, než abych nechal tu příležitost proklouznout. Navíc, nemůžeš mě zastavit, není to tak, jako že ze mnou můžeš v tomhle stavu jít,“ řekl Harry sladce a odhodlaně vyšel ze dveří.

Nečekal, že ho bude Riddle následovat, navzdory svému spoře oděnému stavu.

Také nečekal, že narazí do Snapea a Ginny hned před dveřmi do studovny.

Mužovy temné oči se lehce rozšířily, jak z lordovo soukromých komnat vyšel Harry a napůl nahý Voldemort. Rozhostilo se nepříjemné ticho, během kterého na ně na všechny Ginny zírala a rozšířenýma očima.

„Mám tu holku,“ řekl Snape nakonec, překřížil si ruce na prsou a zvědavě zíral na Harryho.

„Oh, err…jasně. Ano, děkuji. Já-..“

My máme práci v lese,“ přerušil Riddle, sále naprosto neobtěžovaný svým stavem.

Nad tím Snape nezvedl jedno, ale obě obočí. „Takhle pozdě už začíná být docela zima, můj lorde. Mohu navrhnout nějaký…teplejší…oděv?“

„Nebo alespoň nějaký oděv,“ poznamenal Harry suše.

Riddle po něm střelil káravým pohledem, ale eventuelně si poraženě povzdychl. „Tak tedy dobře, převléknu se. Ty se nehýbej, dok-…“

Ale Harry už se osvobodil a rozběhl chodbou pryč. Slyšel za sebou Riddlea v nelibosti zasyčet, ale věděl, že bylo pozdě na to, aby ho teď chytil. Později za to rozhodně zaplatí, ale…oh no co.

Bellin tvrdý trénink výdrže se teď hodil, jak běžel rekordním tempem sklepním labyrintem. Navzdory tomu, když dorazil ven, byla už naprostá tma. Krátce zvážil zajít si pro baterku do svých pokojů, ale rozhodl se pro tomu. Tou dobou už by ho Riddle dohnal a kdo věděl, kde by tou dobou už byla dvojčata?

Oni musí něco vědět. A Harry si byl celkem dost jistý, že ho poznali, proč jinak by namířili mimo něj a střelili Snapea? Harry se neopovažoval ztratit šanci s nimi mluvit.

Zpomalil až když dosáhl hranice lesa. Stromy tam byly obrovské, husté a v lehkém větru vydávaly strašidelné vrzavé zvuky. Kolem dokola to nebylo místo, kde by si Harry přál být po setmění.

Přecházel po hraně a cítil se trochu hloupě. Samozřejmě, že nebudou jen tak sedět na hranici a čekat. Když je viděl skrz okno, tak jen pravděpodobně rychle mrkli na hrad.

Dostal se na místo, kde je viděl a váhavě vstoupil do lesa. Lehký svit měsíce, který předtím osvěcoval pole, zmizel jakmile prošel první řadou stromů.

Nemohl si pomoct, ale měl pocit, že je jeho mise beznadějná. Jak by tu měl najít cokoliv, ještě k tomu dva nenápadné vrahy?

Stejně, nemohli být daleko. Les po jeho obou stranách byl neuvěřitelně hustý a plný neprostupného podrostu. Odtud, kudy vstoupil, tak skutečně vedle jen jedna cesta, kudy se dalo jít.

Harry se nikdy nebál tmy, vždycky jí viděl jako nevýhodu, něco co musel zahnat, aby mohl dál pracovat, nebo číst. Nicméně, teď v té skličující tmě, zkombinované s ochromeným tichem a studeným větrem, byl kvůli ní extrémně nervózní.

Po krátké chvíli v lese ztratil pojem o čase, takže nedokázal říct, jak dlouho šel, než došel na světlinu. Měsíc tam nebyl zablokován stromy a jeho oči, které se přizpůsobily naprosté tmě, viděly překvapivě dobře.

Proto to malé tábořiště uviděl hned. Nebyl tam oheň, a bohužel ani dvojčata, ale byly tam plachty natažené mezi dva stromy, sloužící jako stan a kolem leželo několik dřevěných krabic a pár pytlů.

Harry nejdřív zůstal schovaný za stromem a ujistil se, že je mýtinka prázdná. Pak ho jeho zvědavost přemohla.

Opatrně se přiblížil k jejich tábořišti, prohlížeje jejich vybavená, aniž by se čehokoli dotkl. Viděl povětšinou jídlo, ručně vyrobené zbraně, munici a deky. Jeho pohled nicméně zachytily zvláštní brýle. Vypadaly trochu jako ty skleněné, co je používal při letování, ale byly lehce širší a s barevnými čočkami.

Zvědavě je zvednul a nasadil si je. Najednou svět zezelenat a on jasně viděl obrysy stromů. Dokonce viděl ptáka, sedícího na jednom ze stromů, jasně zelený bod na jednotvárném pozadí. Noční vidění. To bylo…

„Úžasné!“ vydechl ve zbožné úctě, otáčel hlavu ze strany na stranu a pozoroval své okolí.

„Že jo?“ souhlasil hlas zpoza něj.

Harry nadskočil překvapením, otočil se a uviděl dvě zelené figury vzdáleně lidského tvaru.

Ostražitě si sundal brýle a postavil se dvojčatům čelem. Ti zase drželi svoje kuše, ale Harrymu se ulevilo, když je na něj nenamířili. Zatím.

„Taky celkem užitečné,“ pokračovalo jedno z nich.

„Samozřejmě si nemůžeme vzít kredit za to, že bychom je vynalezli.“

„Ale vyrobili jsme je sami.“

„Udělali nám život mnohem snazší,“ přikývl jeho bratr.

„Zvlášť když se většina našich cílů snaží schovat.“

Jeden zvědavě naklonil hlavu. „Ty nejsi jako většina.“

„Vlastně, ty jsi první, co našel dřív nás, než mi našli jeho,“ souhlasil druhý.

Vypadali, že zvažují, jestli mu mají pogratulovat, nebo nabídnout kondolence. Harry moudře zůstal zticha.

„Víš, vyhnul ses všem našim pastím,“ poznamenal jeden ohromeně.

„Ale pak ses chytil brýlemi s nočním viděním?“ zeptal se jeho bratr nevěřícně.

Oba si vyměnili pokřivené zazubení. „Myslíme, že se nám líbíš.“

„Takže se omlouváme.“ Jeden ho najednou chytil s překvapivou silou, zatímco druhý se přiblížil k Harryho obličeji. „Ale musíme si udělat jistotu.“

Ten před ním mu pohotově namířil baterkou přímo do obličeje. Jasné světlo po té době ve tmě bylo jako prásknutí bičem. Harry reflexivně zavřel oči.

„Co si myslíš, George? Je to on?“ zeptal se soustředěně ten, co Harryho držel.

George nějakou chvíli nic neříkal a dál Harryho oslepoval baterkou. „Donuť ho otevřít oči. Takhle to nepoznám.“

Jeho dvojčeti se nějak povedlo udržet Harryho na místě jednou rukou, zatímco tou druhou mu násilím otevřel oko.

To Harrymu konečně rozvázalo jazyk. „Ow-..Pře- Jau!“

Mlel se ve svém sevření, povedlo se mu odstrčit je pryč, a zastínit si dlaní oči před slepujícím světlem.

„Jsem Harry, dobře? Harry Potter. A vím, že by jste synové Artura a Molly Weasleyových.“

Nastalo těžké ticho, než mu baterka pomalu opustila obličej a namísto toho namířila na zem, osvětlujíc tak všechny jejich postavy.

 „To je…zasraně nemožné,“ prohlásil George bezdeše.

„Jazyk, bratře.“

„To nejde říct jinak.“

„To je zatraceně zasraně nemožné?“ navrhlo jeho dvojče sarkasticky.

„Jo, to poslední dobou slýchávám často,“ zabručel Harry. „Poslouchejte, můžeme si sednout, nebo něco? Mám hodně otázek.“

„Frede, on říká, že má otázky,“ poznamenal s kamennou tváří George.

On má otázky, George?“

„Má.“

„Mám,“ trval na svém Harry, který neměl tušení o co jde, ale byl odhodlaný to neukázat.

„Nevěřil bych tomu, kdyby ho ten netopýru podobný chlap taky nenazval Potterem.“

Takže proto ho dvojčata na bálu nestřelili. Slyšeli Snapea a museli si až v té chvíli uvědomit, kdo Harry byl.

„Takže, Harry, to ty obvykle chodíš v noci do velkých strašidelných lesů, sám a bez světla, aby ses ptal otázky lidí, co tě skoro zastřelili?“

„To zní jako já,“ souhlasil Harry tak nějak neochotně.

„Ale, ty jsi mi ale zvláštní.“

„A věř mi, když to říkáme my, tak už je to pěkně znepokojivé,“ žertoval Fred lehce.

„Ano, to taky slýchávám často,“ povzdechl si. „Podívejte, já nevím, jestli mě chcete zabít, nebo co, ale nepamatuju si nic ze své minulosti a můj život je kvůli tomu naprostý chaos.“

„Nepamatuješ, huh?“ Vyměnili si významný pohled. „No, to je stěží překvapivé.“

„Není?“ zeptal se jich Harry zmateně.

„Jsme víc překvapeni tím, že jsi…no…“ podíval se na své dvojče nejistě.

„Vypadáš být normální?“ navrhl George. „Divný, ale normální.“

„Bylo se mnou něco špatně?“ zeptal se Harry nejistě.

George se na něj nevěřícně podíval, než se otočil na své dvojče. „Jestli s ním bylo něco špatně se ptá, Frede.“

„Myslíš krom toho, že nemluvil, nehýbal se, nespal, celý den slintal a oh, já nevím, celé hodiny nedýchal?!“ zeptal se Fred svého bratra.

George vážně přikývl. „Myslím, že myslí krom toho.“

„Já-…Co?“ vykřikl Harry, který se cítil naprosto vyjeveně.

„No, teď mluví,“ poukázal Fred svému bratrovi.

„Vlastně se ptá hodně otázek.“

„Ani nevypadá, že by slintal.“

„Možná teď dokonce spí?“ zeptal se George s falešným úžasem.

„Myslíš, že si uvědomil, že lidé k životu potřebují kyslík?“

Harry na něj hloupě zíral.

Konečně se k němu otočili. „Víš, když jsme byli děti, tak jsi nás děsil k smrti.“

„Nic jsi nedělal. To nás všechny strašilo. Nedělal jsi nic. Byli jsme přesvědčení, že jsi mozkově mrtvý.“

Harry nad tím ožil. Mozkově mrtvý. Nebylo to to, co ukazovaly Snapeovy testy? Že měl být po těch pilulkách mozkově mrtvý? Po páteři mu přejela ledová hrůza. Nebesa nad námi, co když ty testy měly ve skutečnosti pravdu?

„Ale naši rodiče trvali na tom, že si tě necháme. Řekli, že nás jednoho dne všechny zachráníš. Mysleli jsme si, že se naprosto zbláznili.“

„Celý svět už byl tou dobou šílený, tak jsme si o tom moc nemysleli,“ pokrčil Fred rameny.

„Každopádně, teď jsou mrtví.“ Prohlásil rezignovaným hlasem bez emocí. Navzdory tomu tam byl skrytý vztek, který Harryho děsil.

„Stejně jako naši čtyři bratři.“

„A naše malá sestra.“

Harryho zasáhlo temné uvědomění. Dva plus čtyři plus jedna. „Sedm,“ zašeptal.

Vypadali lehce překvapeně. „Divný a rychlý.“

„Mělo to být symbolické,“ vysvětlil George a zněl trochu pobaveně.

„Mysleli jsme si, že když musíme být ti zlí vrazi, tak že to chceme udělat správně.“

Oh skvělé. Teď se skoro cítil špatně, že jim řekne, že v tom ohromně selhali. Jejich symbolické číslo mělo být šest.

Ale jestli si mysleli, že je Ginny dávno mrtvá, tak jí nehledali a rozhodně jí ještě neviděli. Takže cokoli co způsobilo, že se vydali na válečnou stezku, nebylo to hledání ztraceného sourozence, byla to pomsta, hledání spravedlnosti.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše, příliš zneklidněný, než aby dýchal pořádně.

Dvojčatům potemněly obličeje. „To je dlouhý příběh.“

„Dlouhý, krvavý příběh.“

„A jestli hledáš odpovědi, tak u nás je zatraceně určitě nenajdeš,“ informoval ho George zasmušile.

Harry si povzdechl. Tak nějak podezříval, že to nebude tak jednoduché. „Možná ne všechny, ale nějaké určitě. Mohli byste se mnou jít do hradu? Jsou tam nějací lidé, kteří také mají právo ten příběh slyšet.“

„Promiň, Harry, ale k tomu hradu jsme šli jen abychom zabili lorda.“

„Řekli bychom, že to není nic osobního…“

„…ale to bychom lhali.“

Harry se nad tím zamračil. „Udělal vám Voldemort něco?“

„Možná ano, možná ně. Je to komplikované. Je lord,“ George to slovo vyplivl, jako by to byl jed. „Zemře.“

„Proč by vůbec měl právo něco vědět?“ zeptal se Fred.

„Err…On byl tak nějak… moje chůva. A ztratil někoho důležitého, protože se mnou byl zapletený.“

„Tvůj lord byl tvoje chůva?“ odfrkl si George nevěřícně.

Fred se zasmál. „Člověče tohle je tak posrané.“

Harry se nesměle usmál. „Snažím se moc na to nemyslet.“

Dvojčata trochu vystřízlivěli. „Ty nás můžeš přesvědčit, abysme ti řekli náš příběh, ale není možné, abychom vedli civilizovaný rozhovor s lordem. Všichni si eventuelně musí vybrat cestu a my jsme si tu naši už vybrali. Ať to skončí jak chce.“

Harry pomalu potřásl hlavou, jak se snažil přijít na jejich důvody. „Proč? Proč lordi? Proč oni všichni?“

„Ty byl tomu nerozuměl, jestli si skutečně nic nepamatuješ. Ani my tomu úplně nerozumíme. Ale o něco tu jde, něco velkého. A nějak za tím jsou lordi. Všichni jsou…spojení. Přesto vypadá, že to nikdo nevidí. Skoro nás to přivedlo k šílenství, než jsme se rozhodli vzít to do vlastních rukou.“

Harry se přemýšlivě zamračil. Vypadalo to, že dvojčata věděli o skutečné příčině chaosu, ale jejich informace byly nekompletní. Vypadalo to, že sami našli spojení mezi lordy, ale nevěděli dost na to, aby pochopili, že se tam odehrávala válka mezi spolkem a odporem.

Jejich rodiče patřili k odporu, ale zjevně si vybrali neříct svým dětem celou pravdu. Cokoli se stalo dvojčatům bylo dost na to, aby si uvědomili, že nějací lordi manipulovali novým světovým řádem a potají spolu spolupracovali, aniž by to kdokoliv věděl.

A museli si myslet, že byli ti jediní, kdo to věděl. Tak to vzali na sebe je zastavit. Dva ze ztracené generace proti celé nové společnosti.

Harry si nedobrovolně vzpomněl na svou vlastní matku a její maličký výzkumný tým. Jedna žena proti chaosu, aniž by vůbec věděla, co přesně to vlastně dělala.

Spolek už si dvojčat musel všimnout. Pravda, vždycky tu byla šance, že zabili lorda, který s nimi vůbec zapletený nebyl, ale dva vrazi, kteří byli specificky a úspěšně zaměření na lordy, se jim museli stát trnem v patě.

Ale jestli dvojčata neměli tušení, čeho byl spolek schopný, tak také neměli tušení o skutečném nebezpečí, ve kterém byli.

„A co tohle?“ zeptal se Harry, když došel k rozhodnutá. „Já vám řeknu svou část příběhu, a vy se potom rozhodnete, jestli se pořád nechcete setkat s Voldemortem.“

Vypadali skepticky, ale eventuelně se všichni usadili pod plachtou a dvojčata dokonce položili svoje kuše.

A Harry se opět našel v situaci, kdy musel vysvětlit co vypadalo jako chaotický labyrint konspirací.

Nejdřív jim neplánoval říct všechno, ale nechat je samotné s jejich neúplnými informacemi se mu zdálo špatné. A to ani nezmiňoval nebezpečí pro dvojčata a jejich cíle. Kdyby se jim povedlo soustředit svoje úsilí jen na lordy, co v tom byli zapletení, to by odporu velmi pomohlo.

Poté co skončil, se Harry pokusil odhadnout reakci dvojčat na nové informace, ale ti byli buď velmi dobří ve skrývání toho co si mysleli, nebo upřímně netušili, co si myslet.

Nicméně, poté, co slyšeli, že Voldemort už přísahal, že zničí lordy ze spolku jednoho po druhém, souhlasili, že půjdou s Harrym zpátky do Bradavic. Konec konců, měli stejný cíl, i když měli lehce jinou motivaci. Lord který lovil ostatní lordy vypadal, že stojí za potkání.

Do hradu došli s pomocí jejich brýlí s nočním viděním. Díky nim to bylo výrazně snazší.

Když dorazili ke dveřím Riddleovy studovny, Harry se otočil zpátky k dvojčatům, protože si najednou uvědomil, že jim ještě neřekl o Ginny. Jeho zopakování širší situace nějak odstrčilo veškeré myšlenky na jejich žijící sestru stranou.

„Než vejdeme, měli byste vědět, že…err…myslím… Lord Voldemort mohl omylem sebrat…vaší sestru.“

Oni na něj jen nechápavě zírali. „Naše sestra je mrtvá.“

„Jsem si celkem jistý, že není, vypadáte příliš podobně, než abyste nebyli příbuzní.“

Nastala dlouhá odmlka, během které to dvojčata zvažovali.

„Tak to on je mrtvý,“ řekli chladně a rozkopli dveře dřív, než mohl Harry zareagovat.

No, to mohlo jít líp.

Snape a Ginny seděli u krbu a sledovali jejich lorda, jak rozrušeně přechází po místnosti. Všichni tři ztuhli, když se dveře s prásknutím otevřely.

Dvojčata nemarnili žádný čas, namířili kuše na Riddlea a vypustili šipky.

Riddle zareagoval neuvěřitelně rychle, jedné uhnul a…tu druhou chytil do ruky?!

„Co to do prdele?!“ vykřikl Harry a zíral na šipku v Riddleově ruce. „To není lidsky možné, ne? Co je s tebou špatně?!“

I dvojčata vypadali na momentálně omráčeně, což jim naštěstí zabránilo znovu nabít.

„Omlouvám se, že moje neumření je pro tebe nepříhodné, Harry,“ odpověděl Riddle klidně a hodil šipku na zem. „Ale neplánuji zemřít v dohledné době. Nejdřív tě musím zabít.“

„Err…“

„Takže,“ pokračoval Riddle nebezpečně tiše. „Ty utečeš bez mého povolení do temného lesa setkat se dvěma masovými vrahy, rozhodneš si s nimi udělat piknik a přivedeš je domů jako svoje nejlepší kamarády?“

„Ty rok pečuješ o novorozence, strávíš další desetiletí plánováním krvavé pomsty a nakonec ho pozveš k sobě do skupiny?“ střelil Harry zpátky.

Riddle cuknul obočím. „Chápu co se snažíš říct.“

Ostatní čtyři obyvatelé místnosti tiše sledovali jejich výměnu.

Jedno z dvojčat - Harry věřil, že to byl Fred - vypadal, že se rozhodnul stejně znovu svou kuši nabít, ale Ginny opatrně položila ruku na jeho a šťastně se na něj nahoru usmála.

Tři rudohlávci na sebe v úžasu zírali.

„Rodinné setkání, úžasné,“ poznamenal Riddle suše.

Harry mu věnoval varovný pohled, než se otočil k dvojčatům.

„Jiný lord jí našel a myslel si, že by si mohla hrát s jeho synem. Teď je členem skupiny. Nevěděli jsme, kdo byla dokud jsem jí nepotkal poté, co jsem na bále potkal vás. Ona…moc nemluví, nevíme, co se jí stalo,“ vysvětlil Harry bezmocně.

„Ani nevíme její jméno,“ zašeptal George chraptivě. „Byli jsme oddělení brzy poté, co se narodila. Ani nebyl čas jí pojmenovat.“

„Říkáme jí Ginny,“ řekl jim Harry.

„Ginny…bože, musela viděl mamku. A Rona.“

Ginnyin úsměv zmizel a pevně stiskla rty k sobě.

Fred se smutkem potřásl hlavou. „Ani si to nedokážu představit. Vidět taťku bylo špatné, ale nikdy jsem se ani neopovážil představit si mamku.“

„Muselo jí být sotva šest let, myslíš si, že si to vůbec pamatuje?“ zeptal se George svého dvojčete.

„Pamatuje co?“ tlačil Harry. Cítil se špatně, že vyzvídá, ale jestli brzy nezíská nějaké odpovědi, tak se zblázní.

„Lordi oni… No, hádám, že teď je to spolek…“ Fred se zamyšleně poškrábal na hlavě.

„Jsi si jistý, že on není jeden z nich?“ Přerušil ho jeho bratr a kývl na Riddlea.

Riddle jim pouze věnoval ostrý ledový úsměv. „Nemusím se vysvětlovat někomu jako jste vy.“

Fred se podezřívavě zamračil. „Vypadáš příšerně mladý, na lorda.“

„Nezmiňuj to, je na svůj věk citlivý,“ povzdechl si Harry a ignoroval temný pohled, který mu Riddle poslal.

Dvojčata si vyměnili další pohled a zjevně dospěli k rozhodnutí.

„Bylo nám sotva čtyři, když chaos začal,“ začal George. „Vždycky jsme byli velká rodina, ale jednoho dne taťka domů přinesl další dítě a řekl nám, že to bude náš nový bratr.“

Podíval se na Harryho. „Byl jsi stejně starý jako Ron, náš nejmladší bratr. Už jsme ti řekli, že jsi byl zvláštní. Nereagoval jsi na nic a na nikoho. A někdy jsi prostě…zastavil úplně. Nedokážu to líp popsat. Byl jsi studený jak led a zíral jsi do prázdna. Někdy jsme mysleli, že jsi úplně přestal dýchat, ale to je sotva možné, ne?“

Harry se nad tím zamračil. To co mu popsali znělo úplně stejně jako co mu popsali jeho přátelé, když hledali příčinu jako výpadků. Znamenalo to, že je začal mít už jako tak malý? Ale jeho přátelé nikdy nezmínili, že nedýchal.

„Časy byly těžké, zvlášť protože mamka byla těhotná s naší sestrou. A se sedmi dalšími dětmi na živení…Brzy to bylo nemožné.“

„Bill a Charlie, naši nejstarší bratři, byli tenkrát teenageři, Uvědomili si, že je pro naše rodiče nemožné nás všechny nakrmit a rozhodli se odejít, zkusit to zvládnout sami. Skoro to naše rodiče zničilo, vidět je odcházet.“

„A pak přišli oni,“ vyplivl Fred. „Nevěděli jsme proč a naši rodiče nám to nikdy neřekli. Lovili nás, zaměřili se na naší rodinu. Všichni to měli během chaosu těžké, ale my jsme se k tomu museli potýkat se zatracenými zabijáky. Byli jsme neustále na útěku.“

„Pro naší mamku to bylo moc,“ pokračoval George. „Museli jsme zpomalit, aby mohla porodit Ginny. Pár dnů na to nás našla celá skupina nich. Naše mamka nám dala tebe a řekla nám, abychom se schovali, pak vzala Ginny a Rona a utíkala. Taťkovi se nějak povedlo odrážet je dost dlouho na to, aby utekl, nás vzal s sebou.“

„Už nikdy jsme mamku Rona a Ginny znovu neviděli. Žili jsme s taťkou několik let a snažili se co nejlíp to šlo přežít chaos. Tvůj stav se nikdy nezměnil. Když nám bylo devět, tak nás chytili. Jednu noc nás překvapili a všechny zajali.“

Na moment se odmlčeli a dřepli si dolů k Ginny.

„Vzali nás do toho divného podzemního sklepení. Tam jsme se zase setkali s našimi bratry. Podle všeho je chytili několik týdnů před tím. A pak…“ Fred vypadal, že není schopný pokračovat.

Po chvíli se vyprávění chopil George, jeho hlas byl prázdný. „Oni je jen nezabili, donutili nás sledovat zatímco jim otevřeli lebky. Nutili nás poslouchat hodiny jejich křik. Viděli jsme, jak jim vytáhli mozky.“

Harry cílit jak mu krev zmizela z obličeje. I na spolek to znělo nepřiměřeně krutě.

„Řekli nám, že přesně to samé udělali naší matce a ostatním sourozencům. A řekli nám další věci, ale my si toho moc nepamatujeme. Něco o obětech, lidstvu a lordech. Stěží si na něco vzpomínáme, byli jsme úplně mimo.“

Fred pokračoval. „Nás vzali jako poslední a akorát se připravovali, ale někdo je přerušil. Něco že už mají dost? Nejsem si jistý, byli jsme vyděšení. Nechali nás a na místo toho vzali tebe. Ani jsi nereagoval, jako vždycky. Nepamatujeme si, co se stalo potom, ale… Harry, myslím, že ti něco dali.“

Harry si stisknul kořen nosu, jak mu za očima začal vzkvétat zvláště odporný bolehlav. Co to bylo s lidmi dělajícími na něm experimenty?

„Když se začala tvořit nová společnosti, začali jsme za tím vidět kousky pravdy. Náhodnou jsme potkali nějaké z těch lidí, co nás honili a všichni tou dobou byli lordy. Viděli jsme, jak všechno vypadalo propojené, organizované, nikdy jsme si nepředstavovali, že skupina lidí naplánovala chaos. Myslím, že můžeme bezpečně říct, že ta samá skupina, co nás honila, taky patřila do spolku. Stopujeme je už roky.“

Harry si povzdechl a pomyslel na Lunu. „Také jste zabili některé, co s tím neměli nic společného, ale hádám, že za to vás vinit nemůžu. Po tom, co se vám stalo, je pochopitelné, že jste je vinili všechny. Poslouchejte, jestli to chcete ukončit, tak pojďte se mnou za Grindelwaldem. Z toho co vím, je to vůdce spolku. Nechte mě zjistit, proč pozval Voldemorta, a pak dělejte cokoli, co si myslíte, že je správné.“

Začal si masírovat spánky. Bože, jeho hlava ho zabíjela.

„Jsi v pořádku, Potere?“ zeptal se ho Snape, který s narovnanýma očima sledoval jeho bolestný výraz.

„Jsem v pořádku. Jen bolest hlavy.“

„Pro teď jen chceme vzít naši sestru do bezpečí,“ řekl Fred a unaveně se usmál na Ginny.

Harry to zvážil. „Tady byla v bezpečí měsíce, kam byste jí vzali?“

„Podívej, Harry, my tě neviníme za to, co se stalo, ale tvůj příběh ukázal celkem jasně, že to ty jsi byl vždycky cílem. Ne naše rodina. My jsme tě jen měli. Naši rodiče tě ochraňovali z určitého důvodu a my uvidíme, jak ti budeme moct pomoct, ale pro teď si musíme udělat nějaký čas volno a promyslet to. Nemůžeme nechat Ginny, aby do toho byla znovu zavlečená.“

Harryho udeřila vlna nevolnosti. Svět se mu začal v hlavě točit, až pro něj bylo těžké udržet balanc.

„Pottere,“ varoval Snape, „Něco je zjev-

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Čooo

Arya,4. 7. 2018 21:24

Cože neee

...

MiraJane,3. 7. 2018 1:29

Pane bože ne...ten konec..ne..:D Prosím o další úžasnou kapitolku, protože je to teď velice zajimavé a já moc děkuji, že pravidelně přidáváš další a další díly:)