Jdi na obsah Jdi na menu
 


30 Kapitola

30 Kapitola

„Ne, zapomeň na to, to neudělám.“ Harry si rozhodně překřížil ruce na prsou a opřel se do židle.

„Ano, uděláš.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ne!“

Riddle tsknul. „Přestaň se chovat tak dětinsky.“

„Oh, jako kdyby ty jsi byl lepší!“ zasyčel zpátky.

Snažili se jeden druhého porazit pohledem, ticho bylo přerušováno jen praskáním z krbu.

„Pamatuji si rozhovor, který jsme měli ve vlaku,“ pokračoval Riddle líně. „Řekl jsi mi, že ti nevadí být použit, dokud ti řeknu plán.“

Harry ho probodl pohledem a zhluboka vydechnul. „Jo, no, myslel jsem proveditelný plán.“

„Je to proveditelné. Už jsi to předtím udělal.“

„S Popletalem!“ vykřikl Harry vyvedený z míry. „Ne se zasraným strůjcem apokalypsy!“

Protože on prostě věděl, že zůstane trčet s Grindelwaldem.

Riddle potřeboval být s Baronem až získá svoje vítězství. Jednou věcí bylo vyzvat skupinu jako podvodník, ale lord nemohl jen tak zůstat mimo bitvu. Skupina by nikdy neuznala porážku takovému zbabělci a výsledné pověsti by byly ošklivé.

Riddleův úšklebek se stal posměšným. „Bojíš se?“

Harry si odfrknul. „Muže, který uvrhnul svět do chaosu a poslal civilizaci zpět o několik století? Ano!“

„Budeš v pořádku. Je to jednoduché pozvání. Všechno, co musíš dělat, je promluvit si s lordem.“

„A nezmínit, že jsem to mimino, jehož zabitím jsou všichni tak posedlí.“

„To taky,“ uznal Riddle. „Jen se musíš naučit jak se chovat jako lord. Soudě z toho jak se k tobě moji následovníci začínají chovat, to nebude žádný velký problém.“

„Chovají se ke mně podle toho, jak se mnou jednáš ty.“

„Dávám si příliš malou váhu, Harry. Všechno na čem potřebujeme zapracovat, jsou tvé způsoby.“

Harry podrážděně protočil oči. „Řekl jsem, že to neudělám! Já jsem ten jediný, kdo bude muset postavit věci, které jsou potřeba k Baronově porážce. Měl bych být tam! Navíc, zařídili to tak, abychom tu výzvu prohráli, budeš potřebovat všechny lidi, co máš.“

„Byl bych raději, kdybys byl semnou,“ přiznal Riddle, „ale nemůžeme tohle nečekané pozvání ignorovat.“

„Fajn, tak pošli někoho jiného! Nemusím to být já, ne? Pošli Luciuse, to je konec konců bývalý lord. Nebo Snapea, ten muž je schopný skrýt cokoliv.“

Riddleoho výraz nad Snapeovo ‚schopností‘ na chvíli potemněl. „Ne. Grindelwald o mě musel slyšet pověsti. Jedna věc, o které určitě všichni povídají, je můj věk. Technicky nepatřím do chybějící generace, ale předpokládám, že v celku dost lidi mě k nim počítá. Ty tomu popisu sedíš: Mladý, muž, tmavovlasý, zvláštní barva očí-…“

„Moje oči jsou normální!“ protestoval Harry.

„Navíc,“ pokračoval Riddle a jednoduše ho ignoroval, „Víš, o co skutečně jde, jak s Baronem, tak i s Grindelwaldem. Potřebuji tam někoho, kdo si bude schopný věci spojit.“

Harry se ve své židli opřel dozadu a tiše trucoval. Všechno, co Riddle řekl, dávalo smysl a on to nenáviděl.

Jestli chtěli nad spolkem zvítězit, a to bylo velké jestli, potřebovali s tím začít teď. Ten s Baronem nastražil past, takže namísto toho potřebovali vyhrát. Jejich vůdce jim v tu samou chvíli poslal pozvání, takže je nemožné udělat obojí. Takže potřebovali udělat přesně to. To nemožné.

„Můžeš si někoho vzít, jestli chceš,“ pokračoval Riddle. „I toho mastného zrádc-…“

„Snape je tvůj jediný doktor. Plus je ten jediný, kdo do tebe dokáže vemluvit nějaký zdravý rozum, aniž by se u toho pochcal. Nedovolím ti nikam jít beze mě, nebo jeho.“

Riddle se temně zasmál. „Ty to nedovolíš?“

„Někdo na tebe musí dohlédnout.“

Lord se ušklíbl, ale jinak neodpověděl, což Harryho překvapilo.

„Nemůžu ti dát Bellu nebo Luciuse, to jsou moji nejlepší bojovníci. A když vidím, jak se odmítáš socializovat s kýmkoli jiným…“

Harry podrážděně zaskřípal zuby. To byla stěží jeho chyba, že neznal žádné další členy. Už o tom mluvili předtím, ale samozřejmě, ten zatracený lord neposlouchal.

„Fajn, tak půjdu sám,“ pokrčil rameny.

Karmínové oči se narovnaly. „Tak to je zase něco, co nedovolím já.“

„Kdyby se něco mělo stát, jeden člověk bude stěží rozdíl,“ hádal se Harry.

„Stejně, pořád ne. Hádám že bych mohl postrádat Dolohova, nebo Notta.“

Harry se zašklebil nad vyhlídkou cestovaní přes celou zemi s někým, koho vůbec neznal.

„Co Rosier?“ zeptal se neochotně. Neměl toho muže zrovna rád, ani mu nevěřil, ale alespoň spolu několikrát mluvili.

Riddle se na něj přemýšlivě podíval. „Evan Rosier? To je lukostřelec. Velmi užitečný, kdykoli kolem není munice. Ale stejně bych preferoval, kdyby sis vybral někoho, kdo se víc hodí na boj zblízka.“

Harry zavrčel. „Svoje preference si můžeš strčit do prdele. On nebo nikdo.“

„Takový jazyk, dítě. Teď jsem ale zvědavý, je tu něco, co bych ml vědět o tobě a Rosierovi? Viděl jsem tě s ním sedět během jídel,“ škádlil ho Riddle nonšalantně.

„Ano, snažíc se socializovat,“ vyplivl Harry.

To vůbec nebyl jeho skutečný důvod. Ale znělo to líp, než ‚Udělal jsem to jen proto, abych tě nasral‘, takže Harry šel s tím.

„Tak fajn, Evan Rosier. My pojedeme vlakem, takže ty budeš muset najít nějaký jiný cestovní prostředek. Umíš jezdit na koni?“ zeptal se Riddle.

„Nikdy jsem to nezku-… Tak moment, ještě jsem nesouhlasil!“ chytil se Harry a probodl Riddlea pohledem. Ten bastard byl příliš dobrý v řízení rozhovoru.

Riddle si plynule stoupl a nahnul se dopředu, čímž Harryho efektivně uvěznil ve vlastní židli. Ten se vrtěl, aby mezi ně dostal nějaké místo, ale židle ho nenechala.

Lord se naklonil ještě víc, až se jejich nosy prakticky dotýkaly a jeho červené oči byly nepohodlně blízko Harryho.

„Nedávám ti na výběr,“ zašeptal Riddle pobaveně a jeho dech Harryho pošimral na obličeji.

„Nenávidím tě,“ zasyčel Harry a nechal své tělo sklouznout níž, aby se dostal od nad ním se tyčícího obličeje.

To byla chyba. Jeho nohy se zamotaly do Riddleovo a chytily ho ještě víc. Riddle se usmál, když se jeho koleno dotklo Harryho rozkroku.

Vážně tě nenávidím,“ zavrčel Harry.

„Jsem poctěn, že ke mně chováš takové vášnivé city.“

Harry se zakroutil v pokusu dostat se zpátky nahoru, ale to by znamenalo, že prakticky musel políbil Riddlea.

Frustrovaně se zamračil. Lord nad ním se zasmál, jak si očividně užíval jeho nepříjemnou situaci.

„Pusť mě,“ dožadoval se Harry naštvaně.

„A znovu tě nikde nedržím,“ poukázal Riddle samolibě. „Snažíš se zase utéct, Harry?“

„Řekl jsem, že jsem unavený.“

„Hmm,“ udělal Riddle skepticky a nenuceně pohnul nohou.

„Bastarde,“ vyplivl Harry a vrhl se nahoru k těm rtům.

Nikdy by nepřiznal, jak moc si užíval pocit, jak Riddle ztuhl překvapením. Dřív než mohl polibek prohloubit, Harry se od něj odlepil a sklouzl v jeho nestřeženém okamžiku pryč.

„Řekl jsem, že jsem unavený,“ zopakoval, zatímco mu záplava adrenalinu zabarvila obličej do červena a donutila téměř skákat energií.

„Lháři,“ protáhl Riddle a jeho oči hořely vířícími emocemi.

Chvíli tak stáli zmražení, Riddle odmítající ho propustit a Harry odmítající znovu utéct pryč.

Konečně si Riddle dlouze, rezignovaně povzdechl.

„Fajn. Běž, Harry, budeš potřebovat všechen spánek, který můžeš získat. Očekávám první výsledky toho tvého plánu zítra večer.“

Harry se pokusil a selhal v potlačení úsměvu nad tím malým vítězstvím.

„Ty malá mrško,“ zamumlal za ním lord.

.

.

„Pane Pottere, už je 8 hodin. Naštěstí jste byl omluven z dnešní snídaně ze vzdělávacích důvodů. To neznamená, že vám dovolím zaspat.“

Harry neochotně otevřel oči a ospale zamrkal na vetřelce, který stál na konci postele.

„Přísahám bohu, že příští člověk, který vejde do téhle místnosti vyletí do povětří,“ slíbil temně.

„Jak krvavé.“

„Je zatraceně příliš brzo ráno,“ reptal Harry. „Co chcete, pane Malfoyi?“

Lucius se na něj dolů podíval, jako kdyby na té situaci nebylo nic divného. „Shledal jsem se s nemožným úkolem - když to řeknu mírně.“

„Chcete abych vám pomohl?“ zeptal se Harry překvapeně. Malfoyové nežádali o pomoc.

Lucius se na něj divně podíval. „Ne, vy jste ten úkol. Mám to pochybné potěšení vás přetvořit v lorda.“

Harry na něj mrknul. „No do prdele.“

„Přesně moje myšlenky.“

Harry vytáhl jedno obočí. „Vážně? Vy znáte sprostá slova?“

„Znát je a používat je jsou dvě velmi odlišné věci, bude dobře když si to od teď budete pamatovat.“

„To není zatraceně pravděpodobné,“ zamračil se Harry, ale stejně vstal.

Lucius si nepotěšeně povzdechl. „Tudíž nemožnost mého úkolu.“

Dovedl Harryho k jednomu z nepoužívaných pokojů na hradě. Tenhle byl prázdný, krom jednoho velkého stolu a několika židlí. Stůl byl velmi pečlivě připravený a bohatě ozdobený.

První věci, které si Harry všimnul, bylo to, že tam byly tři talíře, ale neodůvodněné množství příborů. Tou druhou věcí byl Rosier, které se líně opíral o stěnu a široce se na něj zubil.

Harry dostal špatný pocit.

„Jste tu, abyste se naučili dost způsobů na to, abyste dokázali předstírat, že je máte,“ řekl Lucius, který si stoupl za třetí židli na druhé straně stou a stál tak čelem k Harrymu a Rosierovi.

„Naši snídani začneme, až si zapamatujete řádné používání všech nástrojů na stole. Zeptám se vás na ně znovu zítra, a pak další den. Když to bude správně, můžeme pokračovat, když špatně, tak ty dny nebudete jíst snídani.“ Lucius se na ně přísně podíval. „Nějaké otázky?“

Harry si jen podezřívavě měřil stůl. Rosier se odstrčil od zdi a zvedl ruku. „Ano, ah moudrý učiteli, proč jsem tady?“

„Ty chceš říct, že jsi se na tuto nenahraditelnou lekci nepřihlásil dobrovolně?“ posmíval se Harry v předstíraném hororu.

Lucius po něm střelil ledovým pohledem, který ho rychle umlčel. Bůh ví, že ten muž dokázal být strach nahánějící, když chtěl. Harry by možná dokonce sklonil hlavu, kdyby nebyl zvyklý na Voldemortovu přítomnost. V porovnání s Riddlem byl Lucius skrz naskrz rozkošný.

„Je mi jedno, proč tu jsi, Evane. Byl jsem instruován, abych vás učil oba, tak budu. Teď, nějaké nápady, jaké jsou různé užití těchto vidliček?“

Harry pohlédl na Rosiera. Ten se podíval bezradně na stůl, ale jinak neukázal žádné známky námitek, nebo otrávenosti nad tím, že tam byl.

Ani Lucius, ani Rosier nevěděli, proč tohle dělali, nebo proč tam vůbec Rosier byl, ale Harry ano. Řekl Riddleovi, že kdyby šel za Grindelwaldem, tak by si s sebou vzal Rosiera, a tak byl Rosier tady. Jednoduché.

Riddleův plán už byl v pohybu a žádný z Harryho protestů ten fakt nezmění. Vládl provázky svých loutek zkušeně a téměř neviditelně. A oni ho bez otázek následovali.

Harry si udělal v duchu poznámku praštit ho do obličeje, až toho bastarda příště uvidí.

.

.

O věčnost tří hodin později, začínali oba, Rosier i on, lehce zešilovat.

Trvalo jim víc než hodinu, než mohli vůbec začít jíst, jelikož Rosier opakovaně selhal v zapamatování si všech použití jednotlivých příborů. Harry s tím neměl problém, a prošel Luciusův test na první pokus. Nicméně byl zaseknutý, dokud neuspěje i Rosier, což vedlo k několika selhaným pokusům o podvádění.

Taky se brzy naučil, že teorie ho moc daleko nedostane. Podle všeho ani nedokázal držet pořádně lžíci. Lžíci! Dokonce si musel dvacetkrát sednout, než Lucius usoudil, že je dostatečně elegantní, aby prošel jako lidské stvoření a ne trol.

Zatímco Harryho to neustálé opravování pouze dovedlo k dosud nepoznaným hloubkám podrážděnosti, Rosier začal mít někde po druhé hodině nekontrolovatelné záchvaty smíchu.

Není nutno říkat, že po třech hodinách lžic, nožů, vidliček a sklenic oba došli k závěru, že dorazili do pekla a Lucius byl zvláště hnusný démon, který je byl poslán mučit.

Poté, co Lucius strávil deset minut vysvětlováním ‚skryté rukojeti‘, jednoho z mnoha stylů jak držet vidličku, začali probírat možné plány na exorcismus.

Harry by to nikdy nepřiznal, ale když dveřmi prošla Bellatrix, vypadala jako anděl seslaný z nebes. Alespoň na první pohled.

„Krásná dámo! Vezmi mě odtud, na kolenou tě prosím!“ vykřikl Rosier v zoufalství a jeho vidlička zbytečně zachrastila na talíři. Lucius ho probodl pohledem.

„Dobrý bože, Luciusi, co jsi jim udělal?“ smála se Bella.

„Učení. Pokus o to.“ Lucius během posledních hodin přešel k úsečným, jednoslovným odpovědím. Jeho sebekontrola byla silná, ale jeho podrážděnost začala nabírat obrátky.

Bellatrix začala Harryho hladit po hlavě. „Chudáček malé lorďátko, mučil tě velký zlý Lucius?“

„Má hlava je zamotaná, můj mozek je zauzlovaný a můj zadek je bolavý,“ odpověděl Harry vážně.

„Žádná starost, vyrazím ti mozek z lebky, takže nebudeš nic cítit.“

„To bych ocenil,“ zazubil se.

„Neskončil jsem,“ vstoupil do toho Lucius.

Harry a Rosier nad tím zasténali a nechali své dobře nacvičené postoje poklesnout.

„Já se tak strašně moc neomlouvám, můj nejdražší Luciusi, ale mám učební plán, který s tímhle musím dokončit.“ Bella vytáhla Harryho z židle.

„Neopovažuj se mě tu nechat!“ protestoval Rosier v děsu. „Co na to říkáš, ty stará čarodějnice? Dva proti jednomu?“

Bellatrix se divoce zachechtala. „Ha! Ty, Evane? Ty jsi zbytečný, jakmile je tvůj protivník blíž, než na deset kroků! A tohle štěně tady má před sebou roky učen, než se mu může vůbec zdát o tom, že mě porazí!“

Nevinně se usmála na Harryho, který se na ní zlostně mračil.

„Oh, ale my máme mozky,“ odpověděl Rosier, který si významně poklepal na spánek.

„Ano, vymažeme tě z povrchu zemského naší nově objevenou znalostí lžic!“ přikývl Harry vážně.

Bella se zlomyslně zazubila. „Když to říkáš, lorďátko.“

„Aye, boj se lžic!“ vykřikl Rosier a vyskočil na nohy.

.

.

„Boj se lžic?“ zasténal Harry a prohmatával si žebra, hledaje zlomeniny.

„Znělo to dobře, když jsem to řekl,“ bránil se Rosier a vyplivl špínu a krev.

Oba už zase leželi ve špinavé trávě.

„No?“ zasmála se Bella za nimi, „Pořád čekám na to vyhlazení!“

Neměla ani škrábanec.

„Co myslíš, měli bychom na ni znovu zkusit zaútočit z boku?“ zeptal se Rosier s pochybami.

„Už jsme to zkusili pětkrát! Nikdy nečekej jiný výsledek, když děláš tu samou věc, už jsi to někdy slyšel?“

„Ne.“

Harry po něm střelil nevěřícným pohledem. „To je Einstein! No tak, všichni znají Einsteina!“

„Já jsem slyšel, že jsi nevěděl, co je to dopis,“ bránil se Rosier s úšklebkem.

„To je něco jiného!“ namítal ohnivě.

„Už jste si probrali peří, kluci?“ zavolala Bellatrix znuděně.

„Jaký zvláštní den,“ povzdechl si Rosier a vzhlédl na zamračenou oblohu.

„Vítej v mém světě,“ zabručel Harry se zašklebením, když jeho prsty našly zvlášť pohmožděné místo.

Rosier se na něj otočil. „A to jsem si myslel, že pozvánka do tvého světa bude zahrnovat měkkou postel a voňavé svíčky.“

Harry si odfrkl „Sni dál.“

„Oh já sním dobře.“

Harry se na něj zamračil. Rosier se jen zasmál.

„No, tohle byla zábava,“ řekl Harry a sarkasmus mu z každého slova přímo odkapával. „Želbohu mám vlastní domácí úkol, který musím udělat.“ Stoupnul si a oprášil si špínu z kalhot.

„To se vzdáváš tak brzo, lorďátko?“ posmívala se Bella.

„Je mi téměř líto, že tě nenechám zlámat mi všechny kosti,“ střelil zpátky sladce, „Ale ještě je nějakou dobu budu potřebovat. Blíží se těžké časy.“

„Tak dlouho, dokud nepřijdou v podobě příborů…“ otřásl se Rosier.

Harry by před tím, co se ve skutečnosti blížilo, téměř dával přednost příborům. Téměř.

Nechal ty dva, aby se dál hašteřili a zamířil na sedmé poschodí.

Koleje začaly pomalu vypadat jako jeho starý domov, všude napůl dokončené vynálezy a rozbité kousky. Vypadalo to, že jednoduše nebyl určený k tomu, mít pořádek.

Chvíli mu zabralo, než našel vytržené stránky z Riddleovo knížek, přepsaných jeho vlastními poznámkami. Rozložil je na podlahu a začal je skládat dohromady.

Vždycky to bylo lehce znepokojující, analyzovat výsledky svého výpadku. Většinou to byly jen nové vynálezy, ležící okolo, nebo výsledky v hlavě. Už to byla chvíle, co si sám sobě nechal poznámky.

Už jen z pohledu na ty počmárané stránky bylo jasné, že ten, kdo na ně psal, byl šílený. Nebyly uspořádané, nebo organizované. Někdy se zastavily uprostřed věty, někdy byly psané v kruzích, nebo vzhůru nohama, několik stráněk mělo ve skutečnosti víc než jednu vrstvu poznámek, slova téměř nečitelná, výpočty naprosto náhodné, skákajíc od jednoho problému k druhému.

Krom toho, že Harry věděl, že to nebylo náhodné. Jen už nedokázal vidět logiku za svými vlastními poznámkami. Už před dlouhou dobou přijal, že všechno co mohl dělat, bylo věřit výsledkům. Jen je nejdřív musel najít.

Jeho plán byl bláznivý a víc než jen trochu nebezpečný, ale Harry usoudil, že to bude v pořádku, jelikož jsi musel být šílený, abys byť jen zvážil takový nerovný boj.

Nepřítel byl těžce v převaze, oni měli jasnou nevýhodu, jelikož budou bojovat v Baronově vlastním území, a od začátku bylo všechno připravené na jejich porážku. Co potřebovali, bylo něco nečekaného. Chaos. Element překvapení, i když spolek už všechno naplánoval.

Mohli se držet svých plánů, jemu to bylo jedno. Ve skutečnosti s tím počítal. Od toho setkání na bálu věděli, že Harry dokáže meče okopírovat. Bez pochyby čekali, že si budou myslet, že to jim dá element překvapení, šanci na vítězství. Až na to, že Baron nebude překvapený, protože už o tom byl informován.

No, to byl informován špatně. Oh, oni přijdou s meči a ukolébají je tak do falešného pocitu bezpečí. A pak je skolí, zatímco oni budou stát s otevřenou pusou. Harry se zazubil.

Ale on tam nebude, aby to viděl. Nespokojeně se zamračil. Prodal bezpočet geniálních zařízení, ale nikdy předtím neprodal plán. Byl to divný pocit. A ani nedostane nic na oplátku, krom toho pitomého úsměvu.

Ze svého přemítání byl vytrhnut, když za ním Hedvika pobouřené zavřeštěla. Vzhlédnul ze svého místa na podlaze a uviděl jí na šuplatech divoce mávat křídly, v pokusu zastrašit oponenta.

„Nagini! Nech ji na pokoji, ty…ty…err…“ hlas se mu nejistě vytratil, když had přesunul pozornost na něj.

Ona na něj nezaútočí, že? Vždyť si zatraceně přičuchla! Jak se sem v první řadě dostala?!

„Uhm… ahoj?“

Oh, skvěle, teď mluvil k hadům.                                                  

Udělal nedobrovolný krok vzad, když se odhodlaně začala plazit jeho směrem. Harryho oči se mihly k jednomu z jeho více smrtících vynálezů, ale nemohl se přinutit ho uchopit. Ten výsledný rozhovor s Riddlem nad jeho mrtvým mazlíčkem by neskončil dobře.

Rychlejší než jeho oči, se na něj Nagini vrhla a sevřela mu zápěstí v neodpouštějícím sevření. Pak se otočila a plazila se pryč z kolejí.

Byl tažený hadem jako zatracený pes na vodítku. Harry byl tak ohromený, že se na okamžik zapomněl bránit.

„Tak to počkej moment!“ protestoval a pokusil se si osvobodit ruku.

Nagini na něj výhrůžně zasyčela a dala si záležet, aby viděl její smrtící zuby.

Harry jí po tom následoval dobrovolně.

Táhla ho po schodech dolů a Harry začal mít podezření, že už věděl, kde skončí. Slyšel, že můžeš vycvičit psy, aby ti donesli míčky, nebo větve a Riddle podle všeho učil hady jak donést lidi.

Venku už se začínalo stmívat a pochodně osvětlovaly často užívané chodby hradu.

Něco v jeho periferním pohledu zachytilo jeho pozornost. Vykoukl skrz velké okno, kolem kterého šli, a ztuhnul, čímž si vysloužil další zlostné zasyčení od Nagini.

Bylo to daleko, v šeru rozmazané a viděl to jen na zlomek vteřiny. Ale byl si jistý.

Tam na hraně hustého lesa na něj zíraly dva obličeje.

Dva identické obličeje.

Byla tu dvojčata.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

MiraJane,17. 6. 2018 20:45

zase skvělá kapitola plná humoru i napětí, lžíce pobavily :D Nemůžu se dočkat co se vlastně bude dít dál a co se vyklube z nové přítomnosti dvojčat. Samozřejmě za kapitolu děkuji. :)

lucius

Maky,13. 6. 2018 19:56

jo ta vyuka byla dobra :D a jak roiser prosil at ho vezmou sebou (balla a harry) to bylo super :D

...

samba,10. 6. 2018 13:45

Děkuji moc, povídka jako vždy báječná. Jejich škádlení je koření, Bellina výuka nemá chybu a Luciuse při výuce bontonu bych fakt potřebovala vidět, obzvláště jeho tuhnoucí tvář a tikající oko. Děkuji a velmi prosím o kapitolu dřív

:D

Maky,8. 6. 2018 21:03

uz sem to pred nejou dobou docetla a porad my zni v hlave to bylo kratke, nemuzu uverit ze je zas konec kapitoly, dekuju a tesim se nedockave na dalsi