Jdi na obsah Jdi na menu
 


28 Kapitola

28 Kapitola

Tou dobou co Harry sešel na večeři, už téměř všichni seděli u stolů. Alespoň tentokrát přišel akorát na čas. Harry nechtěl opakovat nepříjemné momenty své první oficiální snídaně.

Harry vzhlédl k hlavnímu stolu a viděl že židle vedle Riddlea byla opět rezervována pro něj. Jeho oči se neochotně setkaly s Riddleovými.

Harry chtěl nejdřív večeři ignorovat, i po té co mu Riddle speciálně přikázal, aby se dostavil. Nechtěl Riddlea poslouchat, ale došel k závěru, že díky své zadumané nepřítomnosti vypadá jako trucující dítě. Navíc, vypadalo to, že jeho pokračující nepřítomnost poháněla mezi členy ty nejsměšnější drby.

Lord mu povýšeně pozvedl číši na přípitek a v jeho výrazu byla téměř škodolibá radost. Vypadal tak neuvěřitelně potěšeně, že všechno šlo přesně podle jeho vůle, až Harry cítil potřebu se začít dávit.

No, ať jde ten bastard do prdele.

Harry se z okamžitého rozmaru otočil a posadil se k nejbližšímu stolu.

Bylo mu přikázáno zúčastnit se večeře, ale Riddle nikdy neupřesnil, kam by si měl sednout. Místo u hlavního stolu bylo viděno jako privilegium, ale to neznamená, že ho musí přijmout, ne?

„Co si pro všechno na světě myslíš, že děláš?“ zašeptal šokovaný hlas vedle něj.

Harry otočil hlavu a uvědomil si, že si sednul hned vedle Rosiera. Skvělé.

„Jím,“ odpověděl a snažil se ignorovat pronikavé zamračení, které na něj Riddle namířil.

Rosier se na něj skepticky podíval, a pak se nervózně zazubil. „Ty musíš mít nervy z oceli, lorďátko.“

„Prázdný žaludek je všechno co mám. Můžeme už jíst, nebo musíme pořád čekat, než náš pán začne?“ Harry se neobtěžoval zakrýt sarkasmus.

„Možná by náš lord byl víc nakloněn tomu začít jíst, kdyby všichni seděli, kam patří,“ poukázal Rosier. Tomu muži bylo zjevně lehce nepohodlné, že byl zatáhnutý do Harryho pře s jeho lordem.

Harry mu věnoval ostrý úsměv. „Proč, já myslel, že sedím se svými spolučleny, co by na tom mohlo být špatně?“

„A co dělá můj oblíbený nováček teď?“ přerušila je Bellatrix a okamžitě se posadila z druhé strany Harryho.

„Běž pryč,“ zasténal Harry. Tenhle zasedací pořádek začínal vypadat skoro stejně špatně jako ten určený.

„Tak hrubý,“ zacvrlikala Bellatrix nedotčeně, a pak se naklonila k Rosierovi. „Evane, já jsem myslela, že jsem tě varovala. Neutíkej za mnou, až náš lord bude chtít tvojí hlavu.“

On si sedl vedle ,“ zaprotestoval Rosier. Pak se jeho výraz najednou proměnil v ještě ustaranější. „Počkat, to je vlastně ještě horší.“

„O čem to kurva mluvíte?“ zamračil se Harry.

Bella se nadšeně zachechtala, než se znovu naklonila k Rosierovi. „Na jeho nedostatek respektu si musíš nějakou dobu zvykat, ale je rozhodně roztomilý, že jo?“

„Hovno jsem!“

„Oh, začala večeře!“ zatleskla Bellatrix nadšeně a začala si plnit talíř.

Harry se rychle podíval na hlavní stůl a viděl že Riddle ztuhle jí, zatímco jeho oči zůstaly upřené na Harryho.

„Proč mě posílá smrtící pohled, zatímco nevypadá, že by mu vadilo, že ty tu sedíš taky?“ zeptal se Belly temně.

„Naše motivy proč jsme to udělali jsou úplně odlišné, drahoušku.“

„Nedívá se na mě, že ne?“ zeptal se Rosier nervózně.

„Proč by byl naštvaný na tebe?“ zeptal se Harry ve stejnou chvíli, co Bella odpověděla, „Nope, má oči jen pro naše lorďátko.“

Harry popuzeně protočil oči a rozhodl se nechat to být. Namísto toho si začal nakládat talíř jídlem.

„Takže, lorďátko…“ promluvil nový hlas naproti Harryho. „Odkud jsi přišel?“

Harry lidi, kteří seděli naproti němu a vypadali plní očekávání, probodl pohledem. Vášnivě nenáviděl společenské konverzace.

„Z dělohy své matky. Měl jsem to tam mnohem radši než tady. Zvlášť protože tam bylo takové ticho.“

Lidi na něj zírali, nejspíš proto, že se snažili zjistit, jestli si dělal srandu, nebo ne. Jeden z nich se nejistě zasmál. „Má v sobě trochu Snapea, eh?“

Harryho oči se komicky rozšířily. Snape by umřel hanbou, kdyby věděl, že ho lidi přirovnali k Harrymu.

Bella si samozřejmě myslela, že byl ten komentář k popukání.

Zbytek večera pokračoval v podobném duchu. Lidé si přicházeli sednout naproti Harrymu, vyměnili pár slov, než zase odešli. Bylo zjevné, že na něj byli zvědaví.

Rosier poukázal, že se všichni chovali jak nejlíp to šlo, normálně to měli noví členové mnohem horší. Tohle vedlo k vášnivé debatě s několika dalšími členy nad otázkou, jestli se Harry vlastně počítal jako nováček, nebo ne.

Harry byl tím vším unavený. Nezáleželo, jestli byl zdvořilý, nebo urážlivý, nedokázal těm nudným rozhovorům uniknout.

Jediný důvod, proč zůstával tam, kde byl, bylo protože nechtěl aby Riddle věděl, jak moc svojí volby litoval. Nechtěl to přiznat, ale otravný hlas v hlavě mu říkal, že si lordovu přítomnost užíval mnohem víc, než slídící členy.

Rozhovory, které měl s Riddlem ho vždy donutily zbystřit mysl a držely ho na nohou. Každá z jeho poznámek byla beze snahy odražena se stejně duchaplnou odpovědí.

Lidé, kteří se přišli zeptat na různé věci o něm jednoduše přijali jeho odpovědi, posoudili ho a jakmile si mysleli, že měli obrázek o jeho charakteru, stoupli si a odešli. Nikdo z nich ho neprokoukl, jako to Riddle udělal tak snadno.

Harry byl překvapený, že musel přiznat, že jediná skutečná zábava přišla od jeho dvou společníků.

Rosier mu poskytoval rychlá pozadí o každém z členů, kteří s ním přišli mluvit a často mu vysvětlil motivy za jistými prohlášeními jako plynulý překladatel.

Bellatrix ho na druhou stranu použila, aby způsobila mezi členy chaos. Podněcovala ho, aby před různými členy hrál různé osobnosti. Harry v tom nejdřív neviděl smysl a dělal to jen aby jí vyhověl, ale brzo mohly být mezi členy vidět první známky zmatení.

Jelikož všichni měli o Harryho charakteru jen vágní potuchu, každý nový kousek informace byl s dychtivostí pohlcen. Nicméně, díky Bellinu nápadu každý člen přišel rozdílnými informacemi o jeho osobnosti. Někteří ho poznali jako zdvořilého a slušně mluvícího, jiní si mysleli že je hrubý a nezdvořilý, zatímco ostatní tvrdili, že je jen plachý.

Harrymu to připomnělo hru, co hrál na bálu, krmení lidí směšnými drby o lordu Voldemortovi. Jen tentokrát nelhal, jen reagoval jistými způsoby a sledoval jak je to nutilo si na něj udělat různé názory.

„Uvědomuješ si, že Voldemort chtěl, abych se začlenil, ne je všechny úplně pomotal, že jo?“ zeptal se Harry Belly nonšalantně, když mu řekla, aby s dalším členem flirtoval. Pod jejím vedením, samozřejmě.

„Začlenil?“ zeptala se v předstíraném děsu, „Kde by v tom byla zábava? Ty máš o tolik větší potenciál jako naše tajemné lorďátko!“

Harry jí chtěl odpovědět, když si všiml, že celá síň ztichla.

Riddle si na svém místě uprostřed hlavního stolu stoupl a okamžitě tak získal upřenou pozornost všech přítomných.

Harrymu zabralo jen vteřinu detekovat zlomyslnou radost v Riddleovo očích. S jistotou věděl, že lord našel způsob, jak se vypořádat s jeho neposlušností.

„Mám pro vás všechny malé pohoštění, mí vážení následovníci. Vím že se všichni domníváte, že už jsme dojedli - mýlíte se. Dnes večer nemáme jen večeři, budeme mít malou hostinu k poctě našeho nejnovějšího člena Harryho Pottera, který si dnes večer tak zdvořile sedl mezi členy skupiny…“

Harry si nad tímhle odfrkl, což mu od Belly vysloužilo nakopnutí pod stolem

„…Víte, mladý Harry nebyl ochotný přijmout tu výsadu sedět s mými nejdůvěryhodnějšími následovníky, protože si myslel, že je nehodný takové pocty…“

Harryho ruce těžce dopadly na stůl. Probodnul pohledem Riddlea, který se na něj jednoduše příjemně usmál.

Tou jednou větou vymazal všechny řeči o Harryho neposlušnosti a namísto toho ho představil jako patolízalského, poddajného následovníka, který je příliš skromný, než aby přijal dar svého lorda.

Vědomí, že Harry protestoval proti Riddleovu rozhodnutí umístit ho u hlavního stolu nepomohlo. Riddle vzal jeho vlastní slova a pokroutil je velmi obratným způsobem, než je na něj hodil zpátky.

…Ale mohu vás ujistit, drazí přátelé, že mladý Harry mi svou cenu více než prokázal. A tak vás žádám, abyste ho vřele přivítali, jako nejnovějšího člena naší rostoucí rodiny.“

Riddle to zakončil s jasným pokynutím k židli vedle sebe a natáhnutou rukou Harryho směrem.

Řeč následoval hromový potlesk.

„Nejdřív díra a potom tohle? Zvedáš se a klesáš v našem žebříčku tak rychle, že je trochu těžké to sledovat, lorďátko,“ zazubil se Rosier zatímco tleskal s ostatními.

Harry pořád zuřil a Bella ho musela silou vytáhnout a nasměrovat k hlavnímu stolu.

Harry si to neochotně namířil k čekajícímu lordovi.

„Proč ten dlouhý obličej, Harry? Vypadal jsi tak znuděně, že jsem tě jednoduše musel zachránit,“ zašeptal Riddle, takže ho nikdo kromě Harryho nemohl slyšet.

„Nepromítej svoje vlastní pocity na cizí lidi,“ zabručel Harry, když si ztuhle sedal.

S dalším Riddleovo pokynutím začali lidé nosit různé talíře s deserty a víno.

Riddle se posadil na své místo vedle Harryho se sebevědomým úsměvem. „Přiznávám, že tvá nepřítomnost je doprovázena nudou. Nikdy si nemysli, že mi nechybíš, dítě.“

Harry na něj otevřeně zíral s otevřenou pusou, nevěře vlastním uším. S Riddleovou láskou pro narážky a hry, bylo tohle prohlášení příšerně přímé. A příliš sentimentální. Ale taková prohlášení byla obvykle doručena s krutým úsměškem, ne?

„Mohu tě zaujmout sklenicí vína? Je to vzácná příležitost.“ Riddleův tón byl nebyl nic jiného než pobavený.

„Ne, děkuji, dávám přednost pití, které mi aktivně neomamuje mysl.“

„Hmm… Mohl bys být překvapený. Může to být zvláštně osvobozující.“

Harrymu unikl nevěřícný smích. „Jste opitý často, můj lorde?“

Riddle se na něj temně usmál. „Nikdy. Viděl jsem to na ostatních, samozřejmě. Ale-…“ Odmlčel se a nalil si plnou sklenici. „Mám radši, když je moje tělo zvyknuté na příležitostnou dávku alkoholu. Alespoň nejsem nechráněný v nepozorném momentu.“

Když viděl Harryho prázdný výraz, tak pokračoval.

„Představ si tohle; na setkání dvou lordů chce jeden udělat na toho druhého dojem tím, že mu nabídne nějaký alkohol. Ten druhý to přijme, aby prvního neurazil a oba se napijí. Tohle pokračuje dokud trvá jejich schůzka. Lord, který není zvyklý na alkohol se opije, zatímco ten zbylý si udrží čistou mysl a získá jasnou výhodu nad tím druhým. Já bych ovlivněn nebyl, co bys dělal ty?“

„To je zjevné,“ odpověděl Harry jízlivě, „Já bych nepil.“

„Ah, jak neuvěřitelně hrubá a padnoucí odpověď,“ zasmál se Riddle pobaveně. „Budeš se muset vzdělat ve správném chování jak nejdříve to půjde. Ah, ale pak znovu…“ Riddle se odmlčel a upřeně se na Harryho podíval. „Naše probíhající lekce do té kategorie tak úplně také nespadají, moje chyba.“

Harry cítil jak se mu zapálily tváře a tvrdohlavě zíral do svého talíře. „Vážně bys o tom neměl mluvit tak otevřeně. Lidé už si myslí ty nejzvláštnější věci.“

„Ty se domníváš, že to chci udržet tajemstvím? Nemohl by ses plést víc, dítě.“

Harry byl Riddleovo odpovědí už zase úplně vyveden z míry. Něco bylo špatně. Lord byl příliš přímý.

„Jsou připraveni mi ukousnout hlavu.“

Riddle jeho komentář odmávl. „Samozřejmě, žárlí.“

„Neříkej mi, že se nestaráš o drby. Plánuješ všechno tak puntičkářsky, není možné, že by to bylo dobré pro tvou reputaci,“ zkusil to znovu.

„Věř mi, Harry, moje reputace je mezi mými následovníky zabezpečená. Kdyby to nebylo z ohleduplnosti k tobě, ošukal bych tě přímo tady.“

Harryho židle zarachotila na podlaze, jak prudce vstal. Ostatní vzhlédli, vylekaní tím náhlým hlukem.

„Omlouvám se, můj lorde,“ vymáčkl Harry, který přivolal rezervy sebe-kontroly, o kterých nevěděl, že je má, aby pod jejich společným pohledem vypadal klidně. „Bojím se, že se necítím příliš dobře, mohu být omluven?“

Riddle se zvedl jediným, plynulým pohybem. „Samozřejmě, Harry, pomůžu ti. Konec konců, náš cíl je stejný.“

Harry si vzpomněl, že mu Riddle přikázal přijít po večeři do jeho studovny. Z bláta rovnou do louže.

„To nebude potřeba,“ ucedil kysele.

Riddleho oči se do něj vpalovaly. „Trvám na tom.“

Vědom si všech očí, které se na něj upíraly, neměl Harry na výběr, ale nechal Riddlea aby ho vyvedl ze síně ven. Jedna ruka mu spočívala na kříži a nenápadně ho vedla, zatímco druhá mu sevřela krk, jako by byl slabé kotě.

Jakmile se za nimi velké dveře zavřely, Harry se otočil a obě ruce mu odrazil.

„Zbláznil si se?! Co sis sakra myslel, ř-říct…něco takového?!“

Riddle si založil ruce na hrudi a jeho pohled přejížděl po Harryho napjaté postavě. „Myslel jsem, že jelikož neodpovídáš na náznaky a dvojsmyslné narážky, tak bych se měl ubírat přímější cestou.“

„No tak to sis myslel špatně!“ pěnil Harry.

Riddle jen klidně nadzvedl obočí. „Jsi si jistý? Protože jediná zbývající alternativa byla použít sílu.“

Harry byl tak ohromený, že nebyl schopný slova. Tak si zvykl na luštění Riddleho skrytých náznaků, že ho jeho náhlá upřímnost absolutně vykolejila.“

Pokud lord skutečně zvažoval použít sílu, aby….dostal to co chtěl… tak Harry byl ve větších potížích, než si původně myslel. Oh, on věděl, že Riddle byl zvyklý dostat všechno, bez ohledu na metody, jen se nějak domníval, že se to nebude vztahovat na… no, je.

„Nebo se stále opovažuješ tvrdit, že o tom nic netušíš, můj malý génie?“

Harry si nervózně okusoval spodní ret a pošoupnul si brýle na nos o něco bezpečněji.

Už to nebylo tak, že nic netušil, to věděli oba. Jen by si nikdy nemyslel, že o tom Riddle bude tak…přímý. Ty příležitostné intimnosti, které zatím sdíleli - které Harryho stále děsily, kdykoli si na ně vzpomenul - se vždycky staly v žáru okamžiku.

Riddle při Harryho pokračujícím tichu zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Nebo si myslíš....“ začal a obmotal ruce pomalu okolo Harryho zápěstí a zastrčil mu je za záda a přimáčkl do zábradlí kamenného schodiště. „…Že bys mě dokázal zastavit?“

Pocit neprosté bezmocnosti hrozil, že Harryho rozdrtí, než ho donutil se stáhnout a soustředil se na svoje trhavé dýchání a zběsile bušící srdce.

„Pokud budeš ještě chvíli stát nehybně a tiše, dítě, vezmu to jako pozvání,“ varoval ho Riddle chraptivě.

„Nedokázal,“ zašeptal Harry, téměř příliš plachý to přiznat.

Riddle se zmateně zamračil. „Pardon?“

„Nedokázal bych tě zastavit,“ opakoval Harry pevněji.

Oba věděli, že Harry nikdy nebude schopen vyrovnat se Riddleovi v čisté síle. Ale vědět něco a říct to nahlas byly dvě naprosto rozdílné věci.

Riddle na něj dál zíral, aniž by se obtěžoval skrýt svůj údiv. Konečně se jeho rty stočily začátkem jeho typického úsměšku.

„Něco na tobě je, Harry, co mě znovu a znovu překvapuje. Jaký by mohl být důvod, že někdo zůstává tak klidný, zatímco je úplně chycený a pak dokonce přizná svojí slabost?“

Harry nervózně polkl a byl si super vědom Riddleova sevření, které ho tam věznilo, přitisknutého do zábradlí.

„Říká se tomu důvěra,“ řekl tiše.

Harry mdle přemýšlel, jak pro všechno na světě jeho den vyústil v tuto konverzaci, které pro byla příliš otevřená a odhalující.

Z výrazu Riddlovy tváře přemýšlel o tom samém.

„Důvěra…“ Riddle to slovo vyslovil, jako by ho slyšel poprvé. „Ty… mi důvěřuješ?“

Něco v Harryho srdci se sevřelo nad tím ohromeným tónem. Důvěřoval Riddlovi? Člověku, pro kterého bylo těžké vůbec uchopit koncept důvěry? Člověku, který ho momentálně držel v naprosto bezmocné pozici a který mu předtím přiznal, že přemýšlel o užití hrubé síly?

„Čistě pro nahrávku, vážně, vážně, chci odpovědět ‚ne‘,“ vyjasnil a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Ale co sis myslel, že odpovím? Že jsem opustil svoje přátele a domov, abych se ponořil do zatracené politiky a válek pro člověka, kterému nedůvěřuju?“

Jeho vlastní odpověď ho překvapila, ale věděl, že to byla pravda. Viděl Riddlea jako krutého, manipulativního bastarda, kterým byl, a přesto mezi nimi nepopiratelně bylo něco, co okamžitě způsobilo, že mu Harry věřil. Alespoň do jisté míry.

Těžká atmosféra kolem nich se začala zvedat.

Riddle pokrčil rameny. „Jen jsem vždycky předpokládal, že jsem příliš neodolatelný.“

Harry se navzdory své pozici zasmál. „Jen ty, Riddle, můžeš říct něco takového aniž bys hnul brvou.“

„Také dobrovolně přiznám, že je tu někdo jiný, kdo je právě tak neodolatelný.“ Riddle mu pustil zápěstí a místo toho mu vzal obličej do dlaní. „Jen to ještě neví.“

Harry cítil, jak zrudl rozpaky. „Přestaň s tím,“ zamračil se, „Takové příliš sentimentální fráze ti nesedí.“

Riddle nadzvedl jedno obočí a hladce vklouzl zpátky do svého obvyklého já. „No, budeme muset udělat něco s tvými fyzickými…nedostatky.“

„Nedostatky?!“ naježil se Harry.

„Ano, je příliš jednoduché tě znehybnět. Tvůj mozek ti bude zbytečný, pokud se nedokážeš bránit fyzicky.“

Harry na něj zavrčel. „Dej mi minutu a já postavím-…“

Riddle ho přerušil. „Někdy, dítě, nemáš minutu. Někdy je nepřítel rychlejší.“

„Vtipné jak se přirovnáváš k nepříteli,“ poukázal podezřívavě.

„Ani dvojsmyslné náznaky ani přímost na tebe nepůsobí. Jsi dobrý, Harry, ale nemůžeš mě držet z dosahu napořád.“

Harryho oči se nad tou narážkou narovnaly. „Můžeš mě zahrabat na celé dny, Riddle, můžeš mě zesměšňovat, můžeš si se mnou hrát ty svoje dvojsmyslné hry a hodit mě psům, ale donuť mě co se tohohle týče a zjistíš, co to znamená být můj nepřítel.“

Harry měl v úmyslu dát Riddleovi najevo jak naprosto vážný v tomhle byl, ale ten muž měl tu drzost vypadat zaujatě.

„Kvůli čemu na světě se můžeš ušklíbat teď?“ zuřil, „Já vím, že ti tvoje ego nedovoluje cítit se ohroženě, ale byl jsem-…“

„Oh, já jsem vyděšený.“

Harry se na něj skepticky podíval. „No, nezníš vyděšeně.“

„Jsem vyděšený všemi těmi hodinami co ještě přijdou, kdy se budu muset uspokojit s čekáním.“

Harryho prvním reflexem bylo si z něj zase dělat legraci za hloupé fráze, ale pak pochopil skutečný smysl těch slov a zavřel pusu. Riddle v podstatě právě slíbil počkat, dokud Harry nebude ochotný, a nepoužít hrubou sílu, aby si vynutil co chce, jako by to udělal obvykle.

„Posuneme naší schůzku na zítřek. Bojím se že jsem teď v zoufalé potřebě studené sprchy.“

„Huh? Nesmrdíš tak špatně- err, ne že bych si k tobě čichal…schválně…chci říct…“ koktal Harry.

Riddle si dramaticky povzdechl. „To je jako mluvit s někým, kdo ještě neprošel pubertou.

„Puberta není nic než slovo pro změny v hormonálních signálech z mozku do gonád, které vyústí v proces fyzických změn, kterými dítě dospěje do dospělce schopného pohlavního rozmnožování, což se mi všechno stalo, děkuji mnohokrát.“

„Oh? To je dobré věděl.“ Riddle nechal oči putovat po celé délce Harryho těla.

Harry pod jeho planoucím pohledem zrudl jako řepa. „Táhni do pekla!“

Odstrčil Riddlea a začal dupat nahoru po schodech a proklínal se přitom pro svoje příliš rychlá ústa. Slyšel jak se za ním otevřely velké dveře a lidé začali proudit z velké síně.

Harry prakticky utekl nahoru, s plným úmyslem nejednat s žádnými dalšími lidmi a všemi těmi komplikovanými emocemi, které s nimi přicházely.

.

.

Někde daleko na západě klopýtal mladý muž skrz temný les a z posledních sil nesl lásku svého života.

„Zvládli jsme to!“ oddechoval, „Vidíš ty světla? Jsme skoro tam, ‘miono! Ještě kousek, drž se pevně.“

Ale dívka nezpevnila své sevření na jeho zádech, její síla ji opustila už dávno.

„Nevzdávej se, slyšíš mě? Budeš v pohodě, Hermiono!“

Slabě zakašlala a z jejích plic se ozval příšerný bublavý zvuk. „R-ro..one.“

„Nemluv!“ řekl chlapec zpanikařeně, „Potřebuješ sílu…A-aby ses zotavila.“

„Ro…ne…psi.“

V dálce za nimi mohl slyšet vytí stopařských psů. Sevřel jí pevněji a pokusil se přimět nohy k běhu, ale už mu nezbývala síla.

„Běž,“ zašeptala Hermiona zlomeně.

„Ne!“ vykřikl zoufale. „Ne, nikdy, nemůžu…Dostali jsme se ven, ‘miono! Naživu. Tohle přežijeme, slyšíš mě?!“

Několikrát se sípavě nadechla. „St-tejně…jsem to by-byla já…kdo nás tam… dostal.“

Horečnatě vrtěl hlavou. „Přestaň mluvit. Prosím, přestaň mluvit. Potřebuješ sílu.“

„Omlo-ouvám se…Zbili t-tě.“

Po tváři mu začaly stékat slzy a zamlžil se mu zrak. Nezáleželo na tom, stejně bylo příliš tma, než aby něco viděl.

„Měl jsem tam být dřív. Ale nemohl jsem tě najít, než bylo příliš-… Oh bože, mě je to tak líto.“

Na chvíli zavřel oči proti návalu těch hrozných věcí, které viděl na Baronově velitelství, zatímco tam pracoval. A zlomenou postavu Hermiony v její cele, drženou tam týdny a mučenou dokud z ní nebyla kaše zkrvaveného masa.

„Bude to v pořádku. Jsme venku. Budeš v pořádku…“ opakoval to jako mantru, zatímco se stopaři přibližovali.

Její tělo se najednou uvolnilo.

„Hermiono?!“ Zastavil se a opatrně ji sundal ze zad, skoro padaje vyčerpáním.

„‘miono, nedělej mi to. Prosím.“ Dřepnul si vedle ní a poslouchal její dýchání. Bylo prakticky neexistující.

„Ne, prosím, ne ona, nemůžu bez ní žít.“

Seděl tam a čekal na zázrak, nebo že se svět přestane točit, aniž by se staral, že se jejich pronásledovatelé rychle přibližovali.

„Co bylo tak důležitého, že se pro to vzdala života? Oh Hermiono, co jsi v těch knížkách našla?“

Zabořil hlavu do dlaní a tiše plakal, věděl, že kdyby jí našel dřív, měla by šanci přežít.

„Ha…rr…y.“

Trhnul sebou, naklonil se nad ní, úleva ho zaplavila, když si uvědomil, že ještě nebyla mrtvá. „Co? Ne- nemluv. Dostanu tě odtud. Jen počkej, já-…“

„Har-ry. Mu-síš…mu…po-moct.“

Najednou ho popadla za zápěstí silou, která patřila víc dospělému muži, než umírající dívce. Otevřela oči, něco co neměla sílu udělat už dny.

S příšernou jistotou Ron věděl, že to je naposled co je viděl naplněné životem.

„Najdi Harryho Pottera.“

Její ruka sklouzla z jeho zápěstí a její očí zíraly skrze něj do prázdna.

Ani už nemohl plakat. Nezbylo v něm nic než otupělost. Čekal že se dveře do pekla otevřou hned teď a tady. Ale pokud tu Hermiona už nebyla, tak možná už v pekle byl.

Psí zavytí prorazilo noc, ne dále než několik metrů daleko.

Pomalu se v něm začala rozpínat horká spalující zloba. Popadl tlustý klacek, co ležel vedle něj a stoupl si.

Zbylo mu sotva dost síly, aby se zvedl, načež ještě držet klacek. Ale s tělem té co miloval u nohou, se cítil neporazitelně.

Jen ať přijdou.

Zabije všechno a všechny, kteří stáli mezi ním a jeho jediným cílem co v životě měl.

Harry Potterem.

Už to jméno předtím slyšel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

MiraJane,17. 3. 2018 0:31

Opět skvělé. Harry a Tom prostě nemohou zklamat. :) Konec byl dalším přelomem v ději a padl poněkud nečekaně, ale doufám, že se brzy dozvíme co se stalo. Ron a Harry se zkrátka vždy nějak najdou, Hermiony mi je velice líto. Děkuji moc za kapitolu a také doufám, že se ti vše bude dařit a najdeš si spousty času na povídky, určitě za ně moc děkujeme :)

...

samba,6. 3. 2018 14:18

Promiň, že jsem si všimla tak pozdě. Jejich provokování navzájem nemá chybu, a najust si Harry sedne jinam a může ho Tom propalovat pohledem jak chce. Tohle je unikátní vztah. Bella je dost dobrá, tady jí mám i ráda :) Její poňoukání, aby Harry mlžil, až všechny zblbl to je dokonalost. A Ron na scéně a Hermiona jen na chvilku, co se dá dělat, prostě všechno je jinak. Díky a budu velmi vděčná až si uděláš zas čas, máš toho hodně, vím.