Ve stínu hvězd

24 Kapitola

Harry padal.

Vedlo to dolů, dolů, dolů, jako gigantická kamenná klouzačka. Povrch ho škrábal do holých dlaní a trhal mu oblečení, jak se zoufale snažil zastavit svůj napůl pád, napůl jízdu.

Jeho tělo se několikrát přetočilo, než se mu konečně povedlo nasměrovat nohy dopředu.

Nakonec ho to vyplivlo na vlhkou, rozbředlou a smrdící hromadu věcí, o kterých Harry ani nechtěl přemýšlet. Stejně se zasmál, srdce mu v hrudi divoce tepalo. Slepý, desorientovaný a s novými pohmožděninami, ale naživu.

„Harry?“ ozval se ze shora Dracův hlas podbarvený obavami.

„Jsem v pořádku!“ zavolal nahoru, zatímco se poplácával a snažil se zbavit lidského a ne-lidského odpadu. „Je to víc jako obří klouzačka, ale nemyslím si, že se dokážu dostat zpát-…“

„Úžasné!“ zaječel Draco a k Harryho hrůze zněl jeho smích najednou blíž.

Co s tím dítětem bylo sakra špatně? Oh, jasně, dítě. Klouzačky. Do prdele.

Harry bezmocně zasténal, jak se Dracovo nadšené ječení přibližovalo. Zvážil, že by se ho měl pokusit chytit, ale ta rychlost by je pravděpodobně oba porazila. Draco bezpečněji přistane v té nechutné hromadě.

„Eww!“ vykřikl Draco zděšeně, jakmile jeho cesta skončila. „To smrdí!“ Podíval se na Harryho s obviněním.

„Jak je to moje chyba?“ zasyčel na něj. „Co sis myslel? Mohl jsi se zranit! Jak se teď dostaneme zpátky, když nikdo neví, kde jsme?“

„My…M-my nemůžeme zp…“ Dracovy oči se v temnotě rozšířily a vypadal, jako kdyby měl každou vteřinou začít brečet.

„Ah, ne, nebreč! Prosím! Bože, jen…No tak, podíváme se, kde jsme přistáli. Nedělej si starosti, najdeme cestu.“ Harry honem popadl Dracovu maličkou ruku a vedl ho kupředu.

Alespoň doufal, že to bylo kupředu.

Tunel, ve kterém byli, vypadal, že se tím směrem rozšiřuje. A rozjasňuje. Harry to vzal jako dobré znamení. Možná to bylo spojené se sklepeními?

Draco vedle něj několikrát popotáhl, ale naštěstí nezačal brečet. Zatracené dítě. Co kdyby si zlomil krk?

Harry doufal, že alespoň Nagini měla dost zdravého rozumu na to zůstat kde byla. Vážně nechtěl myslet na to, jak se ten had možná plazí za nimi.

Šli dobrou chvíli, než se zastavili před těžkými dřevěnými dveřmi s ornamenty. Draco ho sevřel pevněji. Harry věděl co cítil. Že tam nebyla žádná jiná cesta ven a pokud se jim ty dveře nepovede otevřít, budou moci jen čekat a doufat, že je někdo najde.

Dveře byly zamčené, samozřejmě. Vlastně v první řadě ani neměly žádnou kliku, za kterou by se dali otevřít.

„Nemá to c-cenu, já- já tu umřu,“ vzlykal Draco.

„Oh, pšt,“ napomenul ho Harry tvrdě, „Neumřeme tu alespoň tři dny. Stěny jsou mokré a s vodou tu budeme moct počkat dobrý týden, nebo i víc.

Draco jen brečel víc.

Dobře, možná že vyhlídka na to strávit týden tady dole nebyla přesně uklidňující, ale Harry nevěděl co dělat s dítětem, tím spíš s brečícím.

Prozkoumal dveře tak dobře, jak mu to slabé světlo dovolilo. Žádná klika byla zvláštní, navíc, s tak složitým mechanismem pro umyvadlo, to nebylo až tak scestné myslet si, že dveře se otvíraly stejným způsobem.

Před týdnem by byl nad takovou záhadou nadšený. Ale jeho poslední setkání a tajnými dveřmi nešlo přesně podle plánu.

Při bližší inspekci mohl vidět, že všechny ornamenty byly do určité míry pohyblivé. Povětšinou to byly malé figurky, zvířata, nebo zvláštní symboly. Musel pohnout kousky na správné místo, aby otevřel dveře? Vypadalo to podobně velmi složitému zámku. Musí tam být kód… O kterém Harry neměl žádný způsob, jak ho zjistit, ale odkdy potřeboval pokyny?

„Hmm, podívejme se…Tenhle sem, tenhle támhle-…ne, to by zablokovalo hada…Tohle je jazyk?..Tenhle nahoru, tenhle…doleva…myslím?...Pak zatlačit sem…“

Harry udělal krok dozadu a přemýšlivě naklonil hlavu na stranu. Strčil do dveří znova, ale nic se nestalo. Přimhouřil oči, aby ty kousky viděl líp. Jednou figurkou, kterou mohl stále pohnout, byl had. Ale vypadalo to, že pro ní nebylo konečné místo.

Zatlačil na ní a posunu s ní po její dráze. Teď když byly ostatní kousky na svých místech, tvořila perfektní kruh. A pak něco slyšitelně cvaklo na své místo.

Harry se zazubil na Draca. „Takže nakonec žádné kempování venku.“

„Co jsi udělal?“ zeptal se Draco s doširoka rozevřenýma očima.

Harry pokrčil rameny. „Vyčistil jsem cestu pro klíč, asi?“

„Ale ty jsi s tím hýbal náhodně!“

„To nehýbal!“ protestoval Harry pobouřeně.

„Tak jak jsi to udělal?“ odfrkl si Draco podezřívavě.

„Er…Já se jen…podíval? No tak, pojďme odtud.“

‚Odtud‘ bohužel nebylo skutečně ven. Namísto toho teď tunel spíš připomínal dlouhou halu. Obrovskou, povětšinou prázdnou halu. Kamenná podlaha a stěny byly lehce mokré a také tam bylo několik kamenných soch. Kde byli? V nějakém druhu tajného podzemního kostela? Proč by existoval pod internátní školou? Nebo to možná bylo dlouho předtím…

Alespoň tu teď bylo víc světla, třebaže Harry nedokázal poznat odkud šlo, což ho nějak znervózňovalo.

„Oh podívej! Támhle jsou další dveře! Možná další hádanka?“ Draco ukazoval na daleký konec haly. Harry neměl tušení, proč už zněl znovu nadšeně.

Vzdálené, ostré syčení zpoza nich přinutilo Harryho prudce se ve strachu otočit.

Nagini… V temném tunelu ten had vypadal ještě smrtícněji. A díky stínům vypadala větší, než už byla.

„Nemůžeš s ní, ah, promluvit nebo tak něco? zeptal se Draca, který začal lehce fňukat.

„O-ona poslouchá jen lorda V-Voldemorta. Nikdy jsem jí neviděl tak rozzlobenou.“

Skvělé Riddle, díky moc.

 Nagini znovu zasyčela a začala se pohybovat mnohem rychleji.

„Uh-oh, utíkej!“

Harry popadl ztuhlého Draca a sprintoval směrem ke dveřím. Byla jen malá naděje, že se otevřou, ale Harry neměl čas přemýšlet - ta bestie byla rychlá. A stejně nebylo kam jinam utíkat.

Zacloumal dveřmi - tyhle měly alespoň kliku - a rezignovaně zaklel, když se neotevřely.

Pomalu se otočil, zády ke dveřím, Draca stále napůl v náručí.

Nagini se ve svém pronásledování zastavila asi metr před nimi a teď líně zvedla hlavu, jako kdyby přesně věděla, že jsou uvěznění. Jazyk se jí mihnul mezi působivými tesáky.

Harryho oči horečnatě bloudily kolem, hledajíc něco, co by jim mohlo pomoct. Někde kde se schovat, klacek, cokoliv, co by ho oddělilo od hada.

Nagini zírala přímo na něj a on ztuhnul v strašlivém očekávání. I malí hadi ve většině lidí vzbuzovali prvotní strach. Tak velký had jako Nagini…No, Harry se nestyděl, že se mu lehce třásly ruce.

Bolestivě pomalu, neodvažujíce se polekat hada k akci, strčil Draca za sebe v pokusu zaštítit ho před tou bestií. Uslyšel ho zakňučet děsem, třebaže se snažil být potichu.

„Ona tě zná, ne? Budeš v pořádku, Draco,“ ujistil ho, jeho hlas sotva slyšitelnější, než šepot.

Nagini se k němu úplně přiblížila a zvedla hlavu, dokud nebyla na Harryho oční úrovni. Nebylo to ironické? Přešel přes celou zemi, aby byl zabit zatraceným mazlíčkem svého lorda. Ani ještě neviděl knihovnu.

Nagini vysunula jazyk, skoro se jím dotkla jeho nosu, a pak…naklonila hlavu? Kdyby hadi měli výrazy, vypadala by přemýšlivě.

Harrymu se překvapením rozšířily oči, když se trošku snížila a odplazila lehce doleva, jako kdyby se snažila dostat okolo něj.

Ale to nedávalo žádný smysl. Harry byl cizinec, takže by měla zaútočit na něj, určitě ne na Draca.

Harry bez přemýšlení také natočil tělo, aby zablokoval její přístup k Dracovi. Had se otočil a plazil doprava. Harry se znovu přesunul mezi ní a Draca.

Nechápal Nagini chování. Ne že by věděl moc o hadech, ale kdyby byl Draco skutečně její kořist, tak by se kolem nich neplazila tak schválně pomalu. Bylo to skoro jako by očekávala, že bude Draca chránit.

„Nagini?“

Harry se šokem prudce nadechl. Ten hlas byl tlumený a přišel zpoza nich, ale touhle dobou by ho poznal kdekoliv.

„Riddle! Do prdele otevři ty zatracené dveře!“

Na druhé straně kamenných dveří byla výrazná pauza, pak výrazné mumlání následované několika páry nohou a konečně skřípáním kamene.

Harry nikdy nespustil Nagini z očí, a protože se on i Draco tlačili zády do dveří za nimi, když se ty otevřely, okamžitě spadli po zádech na zem.

Oba se rychle drápali po podlaze ve snaze dostat se od hada pryč.

Harry vágně zaregistroval že byli v nějakém druhu studovny. Byla zorganizována velmi podobně jako Riddleův osobní vagón ve vlaku, jen lépe vybavená nábytkem, včetně krbu, a větší.

Krom Riddlea tam byl také Lucius a dva další muži, které Harry ještě nepotkal. Ti tři na něj s Dracem zírali s nevírou, zatímco Riddle stál vně studovny a hladil Nagini.

„D-Draco?“

Harry byl překvapený, když v Malfoyově hlase slyšel zakoktání. Lucius Malfoy nekoktal.

Otočil se na Draca a uviděl, co matné světlo v tunelu zastřelo. Oba byli stále pokryti bahnem, odpadem a dalšími slizkými věcmi, stejně tak jako několika škrábanci. Chudák Lucius vypadal na omdlení.

Riddle se vrátil, Nagini omotanou kolem ramenou jako nějakou zatracenou šálu.

„I když nemám tušení jak je možné, že jsi tu skončil,“ začal klidně, „Ani nejsem nějak zvlášť překvapený. Nicméně, jsem překvapený, že Nagini je tu taky. Řekni mi, Dolohove, co tu můj had dělá?“

Riddle obrátil chladný pohled na neznámého muže.

„Nevím, můj lorde,“ přiznal muž, který okamžitě klesl na kolena.

„A kde, Notte, by měl můj drahocenný mazlíček být?“

Druhý muž následoval Dolohovova příkladu a klekl na kolena. „Zabezpečená v opuštěném východním křídle, můj lorde.“

Riddle se otočil na Luciuse a vyzařoval z něj chladný vztek. „A kdo je za to současně zodpovědný, Luciusi?“

„Okamžitě to zjistím, můj lorde.“

S klečícím Luciusem byl Riddle jediný kdo stál, jelikož Harry a Draco ještě pořád seděli na podlaze. To Harryho obrovsky iritovalo, ale věděl, že teď si stoupnout by okamžitě přilákalo Riddleovu pozornost na něj.

„Udělej to,“ přikázal Riddle chladně, „Hned.“

Tři muži se honem vyškrabali na nohy. Lucius hodil posledním pohledem na Draca. Bylo zjevné, že si chtěl vzít syna s sebou, ale Riddle nějak dal beze slov jasně najevo, že Harry a Draco ještě propuštěni nebyli.

Sám s Riddlem - a tím jeho bestiálním mazlíčkem - Harry si chtěl stoupnout ještě víc. Utěšil se věděním, že alespoň seděl a nebyl na kolenou.

Riddle byl potichu a dál hladil Nagini, která si to zjevně užívala. Pak Riddle natáhl ruku a ona se okolo ní omotala.

„Tvojí ruku, Harry.“

Harry na něj zíral s otevřou pusou. „To sakra ani náhodou! Ta bestie mě skoro zabila! Dej jí ode mě pryč!“

„Nezaútočí, když ochutná tvůj pach. Zjevně se už rozhodla, že zabitý nebudeš, ale raději se o tom ujistíme.“

Jelikož rozhodně nechtěl, aby na něj zaútočila znovu, Harry pomalu natáhl ruku směrem k Riddleovi.

Nagini jazyk se několikrát zakmital nad jeho dlaní, než pokračovala dál a sklouzla z Riddleovy paže na jeho.

„C-co to dělá? Řekl jsi, že jen ochutná!“

Riddle ho zvědavě pozoroval. „Vypadá to, že se jí líbíš.“

„Co?! Před minutou mě ráda neměla! Ať zastaví!“ Harry se velmi snažil potlačit paniku, ale bylo to těžké, když se mu obrovský had pomalu omotával okolo těla.

Jakmile mu Nagini kompletně slezla z ruky, Riddle se narovnal a pozoroval ho, jak v jejím sevření bojuje. Sevřela Harryho tak akorát, že vůbec nemohl pohnout rukama.

Zapomeň na její tesáky, pravděpodobně by z něj dokázala vymáčknout život a ani by se nemusela moc snažit.

„Riddle…“ varoval ho Harry a doufal, že to neznělo jako prosení.

„Neublíží ti, pokud tak neřeknu,“ řekl mu Riddle s úsměvem, který ho vůbec neuklidnil. „Je trochu iritovaná, když jsem pryč moc dlouho. Proto jsem přikázal mým stoupencům, aby jí drželi jen v jednom křídle zámku a nepřibližovali se k ní. Rozhodně tě neměla potkat. Musím ti pogratulovat, že jsi zůstal naživu, je těžké na ni udělat dojem.“

„Udělat na ni dojem?“ opakoval Harry bezbarvě a snažil se ignorovat Nagini jazyk na svém krku.

„Nemám nejmenších pochyb, že na tebe zaútočila v momentě, kdy tě uviděla. Ale ty, hloupé dítě, jsi se pokusil zaštítit Draca, není to tak?“

„Najednou se na něj snažila zaútočit!“

„Ne. Uvědomila si, že ho chráníš a tudíž nejsi hrozba. Nevím proč sis myslel, že Draco vyžaduje ochranu, jelikož on nikdy v nebezpečí nebyl, na rozdíl od tebe, ale kdybys to neudělal, už bys byl mrtvý.“

Harry zíral na Nagini oči jen centimetry od jeho obličeje. Mrkla a mávla jazykem nad jeho tváří.

„Dostaň jí ze mě!“

„Mě se ten obrázek v celku líbí.“ posadil se Riddle do křesla u krbu, aniž by z Harryho spustil oči. „Teď, jak jsi skončil na té straně mých komnat, která vede ke slepému konci?“

„Já, um, tak nějak…spadl?“ Když se na něj Riddle jen dál díval, tak pokračoval. „Umyvadlo v koupelně na prvním poschodí. Já, ah, propadl dírou, když na mě Nagini zaútočila.“

„Hmm…Mysleli jsme si, že to s takovým vchodem někam vést musí, ale nikdy mě nenapadlo, že je to spojené s halou vedle téhle studovny.“

„Ale musel sis všimnout těch druhých dveří v hale, ne? Proč jsi nikdy nešel tamtudy?“ zeptal se Harry.

„Protože, můj hloupý génie, nikdo nedokázal ty dveře otevřít.“

„Oh.“

„Mám několik teorií, co se týkají účelu té haly, ale jediná jistá věc je, že do toho vložili hodně úsilí, aby zůstala tajemstvím. Tahle studovna je dostupná jen labyrintem sklepení a tajných vchodů a jak jsem řekl, ty druhé dveře zůstali pevně zamčené.“

„Takže buď víš přesnou cestu skrz bludiště sklepení a všechny tajné vchody, nebo skočíš dolů trubkou?“

Riddle přemýšlivě naklonil hlavu. „Trubkou, která vede k zamčeným dveřím. Studovnu nebo halu nenajdeš pokud neznáš cestu, ale pokud nevíš, jak otevřít dveře, tak umřeš.“

„Ty si myslíš, že tam házeli lidi, aby tam umřeli?“ Harry se zašklebil nad představou kašovité hromady, na které přistáli. Pevně doufal, že nebyl pokrytý zbytky lidí. „Ale ty dveře je možné otevřít, když víš jak, nebo, err, to prostě zkusíš.“

„Moje nejlepší teorie je, že to byl nějaký druh kultu. Kulty často nechávají své členy projít iniciačním rituálem. Členové, kteří se k nim chtějí přidat mohli být donuceni skočit do trubky. Zamčené dveře by byl jejich test. Viděl jsem ty ornamenty na dveřích, hádám, že když jsi měl dostatečné vědomosti o písmenech, nebo o příběhu, který ty dveře představovaly, dokázal jsi to otevřít.“

Hodil po Harrym úšklebek. „Nebo jsi to mohl prostě zkusit, samozřejmě. Ale musím ti říct, že mé pokusy ničeho nedosáhly. Okamžitě se přestaň tak culit, dítě!“

Stále se culící Harry o něco sehnul hlavu. Konec konců, Riddle právě přiznal, že něco nebyl schopný udělat.

„Kolikrát ti tvůj otec říkal, že se k té díře nesmíš přibližovat, Draco?“ Riddle oslovil mladého Malfoye téměř tak chladně, jako jeho otce.

„Um, j-já to nepočítal, můj lorde,“ popotáhl Draco. Zjevně byl celkem vyděšený, že byl zdrojem zlosti svého lorda.

„Oh, no tak, Riddle! Nech ho být!“

Riddle se zasmál. „Tak ochranářský. Nemyslel jsem, že svou práci vezmeš tak vážně.“

„Ano, no, některým chůvám na svých svěřencích opravdu záleží.“

„Naznačuješ, že ti nedávám dostatek pozornosti, Harry? Oh, to můžeme okamžitě napravit.“ Riddle elegantně povstal a přistoupil ke stále bojujícímu Harrymu. Jeho výraz Harryho ani trošku neuklidnil.

„C-co plánuješ? Drž se ode mě dál!“

Riddle hrubě položil ruce Harrymu na tváře, jeho nehty škrabaly citlivou kůži. Harry nad ostrou bolestí zasyčel a začal v Naginině sevření bojovat ještě víc, ale ničeho nedosáhl.

„Draco zavři oči,“ přikázal Riddle tiše.

„Huh? Já- ano můj lorde.“

Aniž by potřeboval zkontrolovat, jestli ho Draco poslechl, sklonil se Riddle dolů a zaútočil na Harryho rty.

Riddle ho nepolíbil od toho dne, co se pokoušel zachránit Snapeův život. Ten pocit pro něj byl stále absolutně cizí, zvlášť protože se pokaždé změnil. Na balkóně se jejich rty o sebe jen otřely, podruhé už to bylo mnohem intimnější, ale tohle…tohle bylo hltání.

Harry nemohl pohnout rukama, díky Riddleově sevření nemohl pohnout ani hlavou. Nemohl se ho dotknout, nemohl udělat nic, krom otevření úst pro Riddleovy neúnavné útoky.

Pokoušel se nepoddat úplně, ale bylo jen tak moc, co můžete udělat, když dokážete pohnout jen jazykem. A Riddle byl v tomto umění zjevně zdatnější, podle toho jak si nárokoval Harryho ústa za svoje.

Jedna z Riddleho rukou opustila jeho tvář a ostře ho zatahala za vlasy. Harry by znovu zasyčel, ale nebyl ve stavu, kdy my mohl vydat jakýkoli zvuk.

Bylo divné, nemoci se vůbec pohnout. Mohl jen sedět a čekat, dokud nebude Riddle sytý. Z nějakého důvodu se o to jeho tělo vůbec nestaralo, i když jeho mysl slabě protestovala.

Když se Riddle konečně odtáhl, Harry byl téměř rád, že seděl. Nebyl si jistý, že by v tu chvíli byl schopný stát.

„Nagini, buď hodná holka a pusť ho.“ Riddle zabořil oči do těch Harryho a samolibě se ušklíbl. „Chci ho vidět se třást.“

Harry se pokoušel přestat, vážně ano. Ale jakmile ho Nagini přestala držet, jeho tělo ho zradilo a on se divoce třásl u Riddleovo nohou. Harry nenáviděl svůj nedostatek kontroly, ale uvědomil si, že nebylo nic, co mohl udělat, a tak se smířil s intenzivním temným zamračením upřeným na Riddlea v pokusu udržet si nějakou důstojnost.

Čekal, že Riddle bude mít škodolibou radost, že se mu pro jeho reakce bude vysmívat. On se místo toho k němu znovu naklonil a přiblížil se rty k Harrymu uchu.

„Krásný.“ Jeho hlas byl chraptivý a Harry se kousl do rtů, aby zadržel nedůstojné zvuky, které se mu snažily uniknout. To neuteklo Riddleově pozornosti.

„Žádná odpověď? Jsi neobvykle tichý, dítě.“ Jeho pobavenost teď prosvítala skrz.

„Bastarde. Jen počkej…“

„Na co? Co můžeš udělat Harry?“

„Já se v tomhle budu lepší,“ přísahal Harry odhodlaně. Odmítal být tak bezmocný, odmítal nechat Riddlea tak snadno převzít vedení, odmítal být ten jediný, kdo ztratí klid.

Riddle překvapeně mrknul, než udělal krok vzad a začal se smát. Nebylo to jeho obvyklé potlačené zasmání, byl to ten samý smích, který Harry slyšel poté, co ho v hostinci mučil. Nějak věděl, že se Riddle nesmál jemu, ale byl upřímně nadšený jeho odpovědí, třebaže nedokázal pochopit, co na ní mohlo být tak zábavného.

Když se Riddle dokázal znovu uklidnit, naklonil Harryho bradu vzhůru a donutil ho tak dívat se nahoru na něj.

„Nejsem si jistý, jestli si skutečně uvědomuješ, co říkáš, nebo jestli se jen zvrhle vyžíváš v popírání očekávání, co mají ostatní. Ať je důvod jakýkoli, nenech mě čekat dlouho, dítě.“

Harry si nebyl jistý, jak na to odpovědět, tak zůstal zticha.

Riddle ho pustil a vrátil se zpátky ke své židli u krbu.

„Už můžeš otevřít oči, Draco.“

Harrymu se v šoku rozšířily oči. Úplně zapomněl, že Draco seděl jen pár palců vedle něho.

Draco zamrkal a podíval se lehce zmateně na Harryho, jako by se ho ptal, co se děje.

„Oba se teď půjdete nahoru umýt. První zatáčkou doleva a pak rovně, někdo tam na vás bude čekat, aby vás vyprovodil ven. Harry, věřím, že si budeš pamatovat cestu, hned potom se vrátíš zpátky sem, pokud možno bez toho, abys předtím skočil do hromady bláta.“

Úleva, kterou Harry cítil, když uslyšel, že budou propuštěni zmizela, když mu bylo přikázáno se tak brzy vrátit.

„Proč?“ zeptal se nedůvěřlivě.

„Abys splnil svou část dohody.“

Harry se nervózně kousal do spodního rtu. Chtěl mít ten zatracený rozkaz za sebou, ale také se děsil toho, co od něj bude Riddle vyžadovat. Když uviděl Riddlea sledovat jeho rty, okamžitě přestal.

S hlubokým nádechem na uklidnění se Harry roztřeseně postavil a spolu s Dracem nechal studovnu za sebou.

Podle všeho byli o úroveň pod sklepením. Před nimi se rozšiřovaly temné tunely a Harry věděl, že kdyby existovala mapa Bradavic, tak by v ní chyběly.

Následovali Riddleho instrukce a opravdu tam na ně čekal nějaký muž. Harry si vzpomněl, že mu Riddle říkal Dolohov. Beze slova je vyvedl ze spletiště tunelů, kdy jim v procesu ukázal několik skrytých vchodů. Harry doufal, že ho jeho mozek nenechá na holičkách až se bude vracet. I když možná ztratit se bylo méně děsivé, než Riddleho rozkaz?

Poté co se vyšplhali po rovném schodišti, které se objevilo doslova odnikud, když ses dotkl správného kamene, zjistili, že jsou ve sklepení. Světlo bylo stále slabé a bylo to tam všechno, jen je útulné, ale alespoň to vypadalo jako že to bylo postaveno proto, aby tamtudy chodili lidé.

Dolohov se beze slova otočil a nechal je tam. Harry se cítil nakloněný tomu říct mu, že pořád neměl tušení, kde byli, ale Draco podle všeho ano.

„Sevovy pokoje odtud nejsou daleko,“ brebentil Draco zase bez starostí, když teď byli někde, kde to poznával.

„Sev?“ zeptal se Harry a pak se zasmál. „Severus? Snape žije ve sklepení?“

Nevěděl, co ho pobavilo víc, jestli ten fakt, že si muž vybral sklepení i když nad ním byl celý hrad, nebo to, že mu Draco říkal Sev. Bude mu tak muset příště říct, jen aby viděl, jak na to ten muž zareaguje.

„Má rád ticho,“ pokrčil Draco rameny. „Pojď, ukážu ti koupelnu s tou nejlepší vanou!“

„Doufám, že v té nejsou žádné díry,“ zamumlal Harry, ale stejně šel za Dracem.

Když vstoupili do vchodové haly, Harry si úlevou oddychl. Rozhodně preferoval místa s okny.

Ostatní členové na Harryho zírali i předtím, ale teď, když byl pokrytý blátem a něčím horším, tak na něj otevřeně zírali s otevřenou pusou. Harry se snažil jak nejvíc mu to šlo předstírat, že je všechno perfektně normální.

Malá skupina lidí vyšla z velké síně a všechno jeho předstírání vyletělo oknem, když uprostřed nich pohledem zachytil ohnivé vlasy. Byla to malá holka, o pár let mladší, než on. Další ztracená generace.

To snad ne, konec konců byli na severu bývalé Evropy, nebylo to tak, že by tam nemohli být jiní zrzci…

„Draco, kdo je, um, ta holka támhle?“

Draco se otočil, aby viděl, na koho se Harry díval. „Oh, ona. Můj otec jí našel když byl ještě lord. Moje mamka mě akorát měla, víš, a on myslel, že budu potřebovat někoho, na hraní. Ale s ní není vůbec sranda! Většinu doby ani nemluví.“ Draco se rozhořčeně zašklebil. „Měla by mi a mému otci být vděčná!“

„Ona ztratila rodinu?“ zeptal se Harry obezřetně.

„Nevím. Ona nám to neřekne. Ani nevěděla svoje vlastní jméno nebo věk. Moje mamka jí pojmenovala Ginny.“

Dívka se otočila a Harry mohl poprvé jasně vidět její obličej. Byla mladší a žena, ale ani Harryho nejzoufalejší teorie nemohli popřít podobnost.

‚Oni hledají.‘

Oh bože.