Jdi na obsah Jdi na menu
 


22 Kapitola

22 Kapitola

 

Bylo dobře, že Snape byl už v bezvědomí. Kdyby byl ten muž donucen být svědkem jejich improvizované operace, tak by zemřel čistě kvůli jejich naprosté inkompetenci.

Ukázalo se, že Narcissa dva roky chodila na medicínu předtím, než chaos vyrušil její vzdělání. To bohužel znamenalo, že věděla stěží víc než Harry, ale, na rozdíl od něj, měla alespoň nějakou praxi, protože jeho vědomosti byly založené pouze na teorii.

Když se ohlédl zpátky, tak si byl Harry jistý, že to že Snape stále dýchal bylo jen díky štěstí.

Narcissa na sebe vzala zašití rány, což znamenalo, že Harry měl to potěšení vytáhnout ven šipku s vědomím, že přitom může docela snadno přetrhnout důležité tepny, nebo roztrhat svaly. Takže žádný nátlak.

Použili lahev alkoholu, aby sterilizovali všechno, co přišlo se Snapeovo zraněním do kontaktu, i když Harry si nebyl jistý, kolik dobrého to udělá. Ten chlap chodil kolem s otevřeným zraněním dobrých třicet minut, což bylo víc než dost času, aby se rána infikovala. Ten alkohol také nebyl tak čistý, jak by se Harrymu líbilo. Mohl snadno provést destilaci, ale to by je stálo drahocenný čas.

Snape měl samozřejmě pravdu s tím blokováním krve, protože když šipku konečně vytáhli, tak se krev ven přímo valila.

Také tam byl ten problém najít vhodnou nit k uzavření zranění. Narcissa měla jen velmi tenké nitě, které se používaly na šití oblečení. Našli kousek tlustší nitě, která by kůži udržela pohromadě mnohem lépe, ale když byla Narcissa v půlce krvavého nepořádku na Snapeově rameni, uvědomili si, že byla nit příliš krátká. Zbytek byli donuceni uzavřít s normální nití.

Nakonec se jim povedlo zastavit proud krve, třebaže bylo z nesourodých a bídně udělaných stehů jasně patrné, že Snape bude mít na rameni výraznou jizvu.

Riddleova pomoc se sestávala z vyjmenování několika smrtících jedů, které by použil na šipku, kdyby byl vrahem on.

Harry ho ignoroval a namísto toho udělal nějaké testy na kovovém hrotu šipky, s výsledkem, že jí dvojčata naštěstí neotrávila.

Vše co zbývalo bylo počkat a vidět, jestli se zranění zahojí, navzdory příšernému zašití a Harryho neohrabanému vyndání šipky.

Alespoň to si Harry myslel, než za ním o hodinu později přišla Narcissa.

Zrovna seděl na kraji tábořiště na pařezu. Většina spolučlenů jeho skupiny už šla spát, někteří se zachytili v panice a byli pořád v panství.

Už se blížilo ráno a Narcissa vypadala unaveně a ustaraně, jak se k němu přibližovala.

„Ztratil příliš krve. Srdce mu sotva tluče a jeho slabý tep se od té doby, co jsme mu zavřeli ránu nezlepšil.“

„Krevní transfúze?“ zasténal Harry a na mysl my přišly všechny ty věci, které budou potřebovat, a které neměli. „Znáš jeho krevní typ? Blbost, zná v týhle době někdo svůj vlastní krevní typ?“

„Já mám AB,“ ozval se zpoza nich Riddleův hlas. Vystoupil ze stínů se znuděným výrazem na tváři.

Harry si nemohl pomoct a zahihňal se. „Tím jsem si jistý. Předpokládám, že negativní?“

„Nechápu, co je na tom tak zábavného. A ve skutečnosti je pozitivní.“

„Huh. Takže nakonec ne tak unikátní, eh?“ zeptal ze Harry s posměchem.

Unuděný výraz udělal místo obvyklému škádlivému úsměvu. „Ale, třídíš lidi podle jejich krevního typu, dítě?“

Harry byl příliš unavený, než aby zvednul návnadu. „Proč mi to vlastně říkáš? Znáš Snapeův?“

„Ne. Jen jsem myslel, že bys to měl vědět, abys mě mohl zachránit, kdyby se ukázala potřeba.“ Výraz na Riddleově obličeji dal jasně najevo, jak nepravděpodobné věřil, že to je. Pak se mu najednou rozsvítil obličej. „Nezapomeň nejdřív na dýchání z úst do úst.“

Harry se krvavě zarděl, ale stejně se na něj zamračil. „To normálně děláš skrz nos, ty-…“ okamžitě se zarazil, když si uvědomil, že ani uzavření Riddleho nosu svými ústy nebyl příjemný obrázek.

Riddle si samozřejmě jeho nepohodlí všiml a nevinně se dotkl svého nosu. „Už si vytváříš fetiš, Harry?“

„Ty. Jsi. Neuvěřitelný,“ zasyčel Harry ostře. Jak, jak mu to ten lord vždy tak snadno oplatil?

„Můžeme použít Bellinu krev,“ přerušila je Narcissa opatrně. „Ona je 0.“

Harry se k ní překvapeně otočil. „Proč bys znala její krevní typ?

Oba se na něj podívali podivně pobavení.

„Je to moje sestra,“ odpověděla Narcissa konečně.

„Ona- Co?!“ vykřikl Harry ohromeně. Krom toho, že vypadaly úplně jinak, byl jejich charakter také úplně opačný. To znělo stejně pravděpodobně, jako že Lucius a Snape byli bratři.

„Co se pokazilo s vaší rodinnou genetikou?“ zeptal se Harry a naprosto vážně uvažoval, jestli jedna z žen nebyla tajně adoptovaná.

„Ne všichni jsou perfektní mix charakteristických znaků svých rodičů,“ ušklíbl se Riddle.

Harry polkl odpověď, protože věděl, jak citlivý byl Riddle na své vlastní rodiče, nebo no, svou matku. Což nebylo fér, když se vzalo do úvahy, že Harryho rodiče se lordovi zdáli jako fér hra.

„V tom případě zajdeme pro Bellatrix. Dělal bych si starosti s tím zeptat se někoho, aby si rozřízl zápěstí s jen malou šancí na úspěch, ale jak jí znám, tak bude pravděpodobně nadšená.“

Narcissa přikývla a odešla hledat…svou sestru.

Harry si stoupnul a vrátil se zpátky před vlak. K jeho utrpení šel Riddle za ním.

„Neměl bys mít něco důležitého na práci?“ zeptal se ho otráveně.

„Neměl bys jít do hledat potřebně věci do skladovacího vagónu a ne k lokomotivně?“

„Viděl jsem tu nějaké gumové hadičky, které se používají k olejování lokomotivy, možná bysme je mohli odendat a použít je na přenos krve. Musely by být skrz naskrz vyčištěné. Poslední věc, kterou potřebujeme, je přidat mu k tomu všemu otravu krve.“

„Ted mi chceš rozložit můj vlak?“ zeptal se Riddle, který tím nápadem rozhodně nebyl potěšený.

Harry se na něj zamračil. „Jen části lokomotivy, kterou pak můžu snadno spravit. Snapea spravit nedokážu, až mu přestane bít srdce.“

„Jak dramatické,“ povzdechl si Riddle a zase zněl znuděně.

„Má v díru v rameni, protože běžel za mnou, víš. Nejsem si jistý, co by se stalo, kdyby se tam v tu chvíli neukázal.“

Riddle jen pokrčil rameny.

„Ty ho vážně nemáš rád, že?“ zeptal se ho Harry nevěřícně, „Můžeš být krutý na kteréhokoliv ze svých stoupenců, ale se Snapem je to mnohem rafinovanější….Ty ho vyloženě šikanuješ.“

Riddle si necharakteristicky odfrkl. „Přicházíš s těmi nejsměšnějšími nápady, dítě.“

„Měl pravdu,“ pokračoval Harry, a ukázal na Riddlea vyčítavě prstem, „Znal tě jako dítě a teď máš zatracený komplex-…“

Riddle ho popadl za límec a Harrymu najednou před očima prolítla vzpomínka na to, jak se poprvé potkali. No, alespoň mohl stále dýchat.

„Já nemám komplex,“ zašeptal Riddle nebezpečně potichu.

„Ne,“ zasmál se Harry, „Máš jich několik.“

Soudě podle narovnání červených očí to nebyla ta nejlepší věc, co mohl říct.

„Čeho se tak bojíš, Riddle? Že tu bude kolem chodit a říkat ostatním…co? Že jsi si jednou odřel koleno a začal jsi brečet? Že jsi ve skutečnosti člověk?“

Riddleův obličej zůstal prázdný, téměř jako kdyby si nebyl jistý, jak reagovat. Harry hádal, že počítal se svou schopností snadno lidi zastrašovat. Konec konců to fungovalo i na něj. Ale teď jednoduše věděl o druhém muži příliš mnoho, než aby se pořád tak snadno cítil ohroženě. Soudě podle Riddleovy reakce si to uvědomil také a snažil se přijít na to, co dělat.

„Tys mě viděl jak jsem si posral kalhoty, no plíny. Tak, přiznávám to. Co kdybys zkusil udělat to samé?“

„Ty se mě snažíš psychoanalyzovat,“ prohlásil Riddle pomalu a pořád vypadal trochu nejistě nad tím, co s tou situací udělat.

„Někdo musí,“ zavtipkoval Harry a snažil se znít nenuceně, zatímco se snažil balancovat na špičkách prstů.

„Neuspěješ.“

„Chceš mě vidět?“ vyzval ho Harry. Riddle mohl říkat co chtěl, ale jeho snaha pohřbít všechno v minulosti nebyla normální. Všichni začali jako slabé dítě, ignorovat ten fakt by mu nepřineslo nic dobrého.

„Měl bych tě zaživa stáhnout z kůže za tvou čirou opovážlivost,“ vyhrožoval Riddle a zněl absolutně upřímně.

„Pravděpodobně.“

„Tak proč se pořád usmíváš?“

„Představil jsem si se jako tvoje nové boty.“

Riddle ho studoval a bezpochyby se znovu snažil odhadnout, jestli byl Harry šílený, nebo ne.

„Mohl bych to udělat, víš,“ ujistil Harryho temně.

Bylo dobře, že Riddle držel jeho límec a ne jeho krk, jinak by ho jeho divoké bití srdce okamžitě prozradilo. Pravdou bylo, že Harry jím byl velmi vystrašený. Přesto, pokud měl se svými úsudky pravdu - a to bylo to jediné vysvětlení - pokud tahle věc mezi nimi fungovala oběma stranama…Tak bylo Riddleho prohlášení bezostyšná lež.

„Kdo je v zapírání teď?“ usmál se sladce.

Odrazil Riddleovy ruce pryč a vlezl do lokomotivy.

Cítil se úplně stejně, jako když ho nechal na tanečním parketu. Byl to dobrý pocit, dostat Riddlea. Úsměv mu zmizel, když si uvědomil, že si to užívá. Že si skutečně a upřímně užívá mentální výzvu, kterou jejich škádlení představovalo. Vychutnával si vědění, že mohl škádlit Riddlea, vědění, že měl ten muž potěšení z jeho odpovědí.

„Podvádíš,“ protáhnul Riddle když k němu zezadu došel. „Předtím jsi byl tak neuvěřitelně natvrdlý. Mělo to být mé právo, si alespoň několik týdnů užívat tvoje neohrabané stydění se, poté, co by sis toho pomalu všiml. Namísto toho se tvůj mozek rozhodl tu nejistou část prostě přeskočit. To není fér.“

„Jste téměř roztomilý, když trucujete, můj lorde,“ posmíval se Harry než se mohl zastavit. Bylo prostě příliš přirozené odpovědět na Riddleovo vysmívání svým vlastním.

Riddle jeho prohlášení samozřejmě ignoroval. „Když vidím jak rychle jsi to dohnal, tak budu prostě předpokládat, že jdi připravený na další úroveň.“

„To není hra.“

Riddle ho najednou zezadu popadl za ruku a Harry zjistil, že je přitisknutý ke stěně. To přineslo zpátky vzpomínku na jisté dění na jistém balkóně a dech se mu nedobrovolně zadrhl.

„Oh, to rozhodně je. A ty, dítě, jsi na té nejlepší cestě k vysokému skóre.“

Harry se kousl do dolního rtu a zamračil se na něj. „Ty…Ty jsi právě naznačil něco…špinavého…že?“

Nenáviděl, jak váhavě zněl. Ale pravdou bylo, že to vědění o jejich přitažlivosti pro něj bylo stále tak nové, že si bezpochyby spousty Riddlovo narážek stále nevšiml. A nezáleží co Riddle tvrdil, pořád se kolem toho cítil zatraceně pěkně trapně.

Riddle se nad jeho nejistým tónem ušklíbl. „To jsem udělal?“

V další chvíli byly jeho rty podruhé pohlceny. A tentokrát Riddlea nenakopl.

Srdce mu bilo stejně tvrdě jako předtím, ale Harry věděl, že to nebylo způsobené panikou. Na tom polibku bylo něco velmi odlišného. Ten pocit z něj byl mnohem hlubší a…syrovější.

Snažil se přijít na to, co přesně bylo jinak, ale cítil, jak mu mysl utíká jinam a znovu se naprosto vyprazdňuje. Všechno vědění, informace a vypočítané scénáře byly pryč, všechny různé otravné problémy byly najednou zticha. Bylo to nebe a chtěl toho víc.

A to bylo kdy si uvědomil, že to nebylo tak moc tím polibkem, ale že jiný byl on sám. Protože si náhle uvědomil, že ve skutečnosti líbá Riddlea nazpět, možná neohrabaně, ale rozhodně o své vlastní vůli. Jeho ruce byly kolem Riddleova krku a Harry si nebyl jistý, jestli to bylo aby líp udržel rovnováhu, nebo aby ho přitáhly blíž. Kdy to vůbec udělal?

Taky zjistil, že nic nevidí. Bojoval aby otevřel oči a zíral přímo do Riddlovo červených, které, jak Harry hádal, byly otevřené celou dobu a sledovaly ho. Z nějakého důvodu mu to poslalo páteří divoké zachvění a unikl mu malý zvuk, který byl utlumen Riddleovými rty.

K jeho překvapení to byl Riddle, kdo polibek přerušil. Přesto to bylo dobře, že to udělal, jinak by Harry mohl zase zkolabovat, takovou měl závrať.

Pokud jde o Riddlea, tak ten vypadal neuvěřitelně potěšeně. „Měli bychom na téhle úrovni nějakou dobu zůstat? Nebo jsi připravený jít dál?“

„S-Snape,“ zamumlal Harry bez dechu, jak si matně vzpomenul, kde a proč byl v první řadě vůbec na tomhle místě.

Riddle ho popadl za vlasy a bolestivě jimi škubl. „Ty ses právě opovážil pomyslet na někoho jiného.“

Harry se na něj zamračil s unavenýma bolestí naplněnýma očima. „Může umřít, víš.“

„Ještě jednou vyslov jeho jméno když budeš se mnou a bude si přát, aby se to stalo.“

V jeho hlase nebylo nic než upřímnost, ale bylo to tak směšné, že Harry nedokázal potlačit smích, který z něj vyrazil.

„Nech mě jít pomoct tvému doktorovi, Riddle. Tvému jedinému doktorovi, mimochodem. Tvému vynikajícímu a loajálními mistrovi-…“

„Ano, vidím že ho velmi rychle chválíš,“ přerušil ho Riddle suše.

Harry se znovu zasmál. „Jsi sladký, když trucuješ.“

„A ty znovu utíkáš.“

„Protože jistý lord obtěžuje svoje stoupence, místo aby ošetřil jejich zranění.“

„Obtěžuje?“ Riddleovy oči se trochu rozšířily a jeho ruka pustila Harryho vlasy. Namísto toho vzal jemně do dlaní jeho tvář, i když jeho úsměv sliboval pravý opak jemnosti. „Můj nevinný malý génie, ještě jsem se tě ani nezačal dotýkat.“

„Err, no…to, um..Každopádně,“ pročistil si Harry krk a vyhnul se mu očima, „Měli bychom si pospíšit.“

„S dotýkáním?“ zeptal se Riddle sladce.

„Oh, do prdele sakra!“ Odstrčil ho Harry pryč, ale nedokázal skrýt svůj vlastní malý úsměv.

Riddleovo škádlení mu bylo známějším a známějším a Harry byl odhodlaný se tím neneachat tolik ovlivňovat. Jestli se Riddle mohl pokaždé chovat tak zatraceně vyrovnaně, tak Harry určitě dokáže téměř neomdlít pokaždé, když byli blízko u sebe?

„Nemysli si, že tě pokaždé nechám utéct, Harry. Vlastně, jsem sám sebou překvapený, že zatím jsem to tak udělal.“

„Cokoli tě udržuje příčetného,“ odpověděl Harry duchem nepřítomný. Už zkoumal viditelné části stroje. Rébus, který nabízel byl pro jeho zčervenalou hlavu vítaným rozptýlením.

Zhruba o dvě hodiny později, se úplně vyjasnilo a Harry se konečně svalil na Riddleovo gauč. V tuto chvíli se ani nezajímal, že byl v Riddleově pokoji, jen chtěl spát.

Krevní transfůze šla vcelku dobře - alespoň poté, co vysvětlili Bellatrix, že ne, Snape nepotřeboval její krev pít. Bellatrix si nadšeně rozřízla předloktí, a když tam Harry přišel, byla v procesu přitisknutí zranění na Snapeova ústa.

Zvládli to s gumovými hadičkami, jehlami a jejich jedinou injekční stříkačkou. Byli donuceni položil Snapea na zem a Bellu na postel, aby gravitace pomohla proudu krve.

Jejich snaha se konečně vyplatila, když Narcissa prohlásila Snapeův pulz za výrazně stabilizovaný.

Harry si pro sebe odpřísáhl, že jakmile bude Snapeovi lépe, bude pod ním studovat medicínu. Nebo přesvědčí Riddlea, že potřebuje dalšího člena, který je v tomto oboru zdatný. Nebo alespoň přinejmenším povzbudí Narcissu, aby se učila od Snapea.

Byl akorát na hranici slastného nevědomí, když se dveře do vagónu otevřely a vešel Riddle.

„Běž pryč,“ zasténal Harry.

„Okouzlující.“

Harry si povzdechl a rozhodl se, že byl příliš unavený, než aby mu jeho přítomnost ještě vadila. Přetočil se na druhý bok a zavřel oči.

„Oh, to si nemyslím.“ Riddle ho otočil znovu na záda, tyčil se vedle gauče a mračil se na něj.

„Vysvětli,“ dožadoval se a udělal charakterisitcké rozmáchlé gesto okolo místnosti.

Harry neochotně znovu otevřel oči a rozhlédl se. Celá místnost byla stála v nepořádku, všude ležely roztrhané knížky a papíry.

Harry ostražitě pohlédl nahoru na Riddlea. „Err...Promiň?“

„Drzé děcko! Co tě ponouklo, že můžeš použít moje knížky jako starý papír? A co je tohle za hatmatilku?!“ Riddle zvednul několik listů papírů s Harryho spěšným psaním.

„Um, to je…já nevím,“ přiznal Harry a sedl si.

„Ty nevíš?“ zopakoval Riddle temně.

„Říkám tomu výpadky z určitého důvodu. Nepamatuju si, co jsem tu dělal.“

„Takže měl Snape pravdu? Je to jako náměsíčnost?“

Harry pokrčil rameny a začal skenovat svoje poznámky. „Je to teorie. Nevím co ty pilulky udělaly s mým mozkem. To je to, co chci zjistit až se dostaneme na tvoje velitelství, pamatuješ? Hmm…“

Riddle zvědavě pozoroval jeho úsměv. „Co je?“

Harry ukázal na stránky, které držel a zazubil se na něj nahoru. „Ten zatracený baron, co o něm mluvili? Pokud ho pořád chceš vyzvat…No, řekněme prostě, že je ztracený.“ Spolek nebude rád, že Voldemort přežije výzvu.

Riddlho obočí se překvapeně nadzvedlo, než mu vrátil zazubení. „Je to když říkáš takovéhle věci, dítě, kdy to shledávám stále těžší si tě prostě nevzít.“

Vzít ho kam?

„Ani nechci vědět, na co narážíš teď,“ zabručel Harry a lehnul si. Naštěstí ho Riddle tentokrát nechal být.

.

.

„POTTERE!“

Harry se s leknutím probudil a okamžitě spadl z hrany gauče. K jeho velké úlevě tam Riddle nebyl, aby jeho zahanbující pád viděl.

Rychle se posbíral a vyrazil směrem, odkud hlasité zaječení přišlo. Všiml si, že bylo sotva poledne, což znamenalo, že nespal tak dlouho, jak by se mu líbilo.

„Snape,“ zavolal vesele, když vstoupil, „Je fajn vidět tě vzhůru.“

Snape už vypadal mnohem lépe a jeho zamračení bylo silné jako vždycky.

„Co je sakra tahle…tahle…monstróznost?“

Harry se podíval na bídně sešité zranění. „Ah, no…“

„Sešil jsi kůži jako dva kusy látky!“

„Um, ano, konec konců to dělala Narcissa.“

„Jsou tě dvě různé nitě.“

„Jo…Ta tlustá nit nebyla dost dlo-…“

„Samozřejmě, že byla! Se správnou technikou jste to mohli udělat dvakrát. To jste se mě snažili zabít?“

Harry si povzdechl. „Omlouvám se, vážně. Ale už jsi ztratil tolik krve a museli jsme být rychlí, když jsme vyškubli, chci říct, vytáhli šipku.“

Snape vyčerpaně zavřel oči. „No, věřím, že bych ti měl poděkovat, žes mi zachránil život, Pottere. Znovu.“

Harry honem zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že ty jsi nejdřív zachránil ten můj. Dvojčata tak úplně nevypadali jako že by mě chtěli pozvat na čaj.“

„Ah, ano, dvojčata…“ Snape mu věnoval pohled, který Harrymu řekl, že muž nezapomněl na ten fakt, že Harry byl nějak spojený s vrahy.

Vypadal, jako kdyby se chystal na ten předmět zatlačil, ale pak se najednou zamračil a přejel si jazykem po rtech.

„Řekni mi prosím tě, proč moje ústa chutnají po krvi?“ zeptal se podezřívavě.

„Err…Bellatrix tak nějak nepochopila smyslu krevní transfúze….“ odpověděl Harry vágně.

Dřív než mohl Snape dostat šanci dožadovat se jasnějšího vysvětlení, přihopsal dovnitř vzrušeně Draco.

„Harry! Můžu si jí pohladit? Prosím?“

„Pohladit? Co?“

„Dostal jsi ptáka,“ zářil Draco radostí, „Velkého. Pojď!“

Draco ho popadl za cíp košile a vytáhl ho ven.

Na kmeni stromu, kde předtím seděl Harry byla krásná sněžná sova, která zasmušila mrkala do slunce.

„Tak můžu? Najednou tu byla, ale otec řekl, že se není správné sahat lidem na jejich věci.“

Harry zíral oněměle na sovu. „Err, jistě.“

Draco téměř nadskakoval nadšením, jak se svou maličkou rukou natáhl k ptákovi a jemně ho pohladil po hlavě. Sova na něj mrkla, ale neodletěla pryč.

„Rozhodně se kolem vás dějí zajímavé věci, pane Pottere.“

Lucius k nim přišel směrem od tábořiště. Sám vypadal celkem opotřebovaně, třebaže to dobře skrýval. Z toho co Harry pochopil byl Lucius jeden z posledních členů jejich skupiny, kdo dorazit zpátky k vlaku.

„To je jeden způsob jak to říct,“ souhlasil Harry suše.

Lucius mu podal malinký kousek hrubého papíru. „Tohle bylo přivázané k noze toho ptáka.“

Harry,

Doufáme, že jsi to zvládl ven v pořádku. Můžeš tu sovu použít, abys nás kontaktoval, ona bude vědět, kde nás najít.

Aberforth & Alastor

PS: Nějak poslouchá na jméno Hedvika.

Harry se na to ohromeně podíval. Člověk mohl použít k doručování veterány milované pošty ptáky? Tak to bylo super. I když soudě podle Luciusova zvědavého pohledu to nebylo normální.

„Udělal jste si nějaké zajímavé přátele, poznamenal Lucius opatrně.

Harry se na něj zazubil vědouc, že pravděpodobně umíral zvědavostí. „To je jeden způsob jak to říct,“ zopakoval.

Zajímaví přátelé, to jistě. Také po něm chtěli, aby spravil svět. Třebaže ten kousek informace neudělá nic pro nasycení Luciusovy zvědavosti.

Sehnul se dolů k sově a prstem jí pohladil po krku.

„Zdravím, Hedviko.“

Sova na něj jemně houkla.

„Oh, skvělé, můžeme si dneska večer udělat kuře,“ zachechtala se Bellatrix, když uviděla sovu.

„Neopovažuj se!“ vykřikl Harry pobouřeně a chytil Hedviku ochranně do náručí.

„Můžeme jí sníst? Je dobrá?“ zeptal se Draco se zájmem.

„Pro tebe žádné další hlazení, Draco,“ zavrčel Harry. „Bello, nakazuješ ho!“

„Chlapec potřebuje vzor,“ zahihňala se.

Harry i Lucius nad tou představou vypadali stejně zděšeně.

„POTTERE!“ zaječel Snape z vnitřku vlaku.

Všichni čtyři otočili hlavy tím směrem.

„Myslím, že objevil tu gumovou hadičku, kterou jsme použili na transfůzi,“ zauvažoval Harry.

„Nezní šťastně,“ poukázal Lucius.

„To on někdy zní?“ zazubila se Bella.

Harry si povzdechl. „Kde je Rid-…Voldemort?“

„Zpátky v panství,“ řekl mu Lucius, „Poté co se vyčistil kouř, objevili další kolo mrtvých lordů a teď mají nějaký druh schůze.“

„Bude bál pokračovat?“

„Ne. Hodně skupin už odjelo. Stejně by byl už jen dva dny.“

Harry se znovu podíval na Hedviku a zauvažoval, jestli by jí mohl nějak použít aby poslal zprávy Siriusovi a Remusovi, nebo možní i Luně.

Akorát se chystal vlézt do vagónu, ve kterém byl Snape, když zachytil pohledem muže, který z druhé strany vlaku zíral na jejich tábor.

Položil Hedviku na zem a protáhl se mezi dvěma vagóny na druhou stranu a vydal se směrem k němu. Když přišel blíž, poznal toho vysokého muže s širokými rameny.

„Ah pan…Potter, to bylo?“

„Harry, prosím, lorde Nebelvíre…?“

Lord se usmál a natáhl k Harrymu ruku k potřesení. „V tom případě trvám na Godrikovi.“

„Ty, err, nejsi na mimořádné schůzce?“ zajímal se Harry, když si vzpomněl, že Riddle tvrdil, že lord Nebelvír vlastnil to panství a zem okolo.

„Nejsem na to ten typ. Stejně s tím teď nemůžeme nic udělat, ne?“

„Hádám, že ne,“ souhlasil Harry zdvořile.

Nebelvír se trochu ošil. „Ty bys ah…nevěděl, jestli se tvůj lord už rozhodl přijmout Brouskovu nabídku?“

„Myslíš jestli plánuje vyzvat krvavého barona?“

Nebelvír přikývl.

Harry podezřívavě naklonil hlavu. „Bylo by rychlejší zeptat se přímo Voldemorta.“

„Bylo?“ zeptal se Nebelvír nenuceně.

Chvíli na sebe zírali a navzájem se hodnotili, a pak Nebelvír v porážce vyhodil ruce do vzduchu.

„Argh! Nuance, náznaky, komploty a tajemství. Ať jdou všichni do pekla! Nemám je rád a budu ten první, co přizná, že v nich ani nejsem dobrý. Ale i já můžu říct, že Brousek něco chystá. Ne jen to, ale nemá tě rád, dítě, to je do očí bijící. A to říká něco, protože on se ke všem chová mile.“

Harry byl v pokušení odpovědět něco ve stylu: Jo, chce mě abych zemřel jen nejméně nápadně to půjde. Pokud možno když budu následovat svého lorda do sebevražedné výzvy. Oh, jeho spolu lordi se také cítí Voldemortovo rostoucí silou ohrožení. Zabije tím dvě mouchy jednou ranou. Není to nic osobního, vážně. Víš, to začalo s mou mamkou…

„Máme spolu…historii,“ řekl namísto toho.

„Narážka, eh? Ten tvůj záludný lord je jich plný.“

Harry se zazubil nad jeho výběrem slov.

„Fajn, neříkej mi o co mezi tebou a Brouskem jde. Alespoň mi odpověz, jestli lord Voldemort skutečně uvažuje že by zvládl toho zatraceného barona sám. Tvoje skupina je malá a nová. Neboj, já vím, že jste v Londýně provedli nějaký senzační kousek, ale jestli proti němu půjdete, budete rozdrceni. A já vím, že Brousek si to také myslí.“

Takže Nebelvír rozhodně se spolkem zapletený nebyl. Zajímavé. A dokonce je přišel varovat před Brouskovými skutečnými záměry.

„Věříš, že nás pošle na smrt.“

„Ne, nevěřím. Vím to,“ zabručel Nebelvír.

Chytrý muž.

„Už ti někdy někdo řekl, že jsi na lorda téměř nemožně čestný?“

Lord se na něj zazubil. „Obvykle je to doprovázeno s deprimující poznámkou, že to bude mojí zhoubou.“

„Děkuji vám za upřímné varování, lorde Nebelvíre, ale Brousek a ostatní už udělali tu největší chybu.“

Nebelvír se lehce předklonil, zjevně zaujatý. „A tou bude co?“

Harry mu věnoval úšklebek, který by mohl být považován za Riddleův.

„Podceňují nás. Obrovsky nás podceňují.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

market,19. 8. 2017 17:23

Nádherná povídka. Moc se těším na pokračování. Děkuji, že ji překládáš.

....

samba,24. 6. 2017 9:56

Děkuji za další kapitolu, jsem opravdu vděčná, že tuhle povídku překládáš, je sice škoda, že opět nemůžeš, ale podle toho jak přibývá pomalu originál, tak by jsi ho svou počáteční rychlostí za chvilku předběhla :) Užij si léto. A znovu děkuji, je to báječná povídka. Tedy vložit sem komentář, je poměrně náročné. Tolik ověřování, že nejsem robot, jsem ještě nedělala, ale nevzdám to, jdu do nového kola :)