Jdi na obsah Jdi na menu
 


14 Kapitola

14 Kapitola

Půlnoc je našla v obvyklém pokoji v hostinci, oba těžce oddechující ze zase dalšího kola neúnavného pronásledování.

Nejdřív to šlo celkem dobře. Den byl pro oba špatný, takže se Harry napomenul, aby se choval slušně. Řekl Riddleovi o své vlastní vzpomínce na oheň a jak ho Snape poznal a setkal se s ním v obchodě. Vyznal, že mu Snape řekl o minulosti a že Harry Riddleovi nic neřekl. Pak převyprávěl Snapeův příběh, krom toho kousku, kdy šel Snape za Brumbálem.

Nebylo to čistě proto, že chtěl chránit Snapea. Byl si dost jistý, že teď, když Snape zabil Brumbála, dal jasně najevo, že mu nikdy nezamýšlel pomoct.

Problémem byl Snapeův důvod, proč to tak před Brumbálem ztratil. Bylo zjevné, jak moc, pro jinak stoického lorda Voldemorta, jeho matka znamenala. Povědět mu o tom, co Harryho otec udělal bylo prostě… sebevražedné. Třebaže s tím s největší pravděpodobností souhlasila, mluvit o ní jako o nějaké zoufalé ženě, které spí s ženatými muži by Harrymu odstranilo hlavu rychleji, než by stačil mrknout.

Takže tu část prostě…nezmínil, ale jinak mu všechno popravdě řekl.

Voldemort soustředěně poslouchal a přerušil ho, jen aby požádal o lepší vysvětlení. Zuřil, když mu Harry řekl, že Snape celou dobu věděl, že to byl Brumbál, ale nikdy o tom svému lordovi neřekl.

Krom těch krátkých výbuchů Riddleho povahy byl rozhovor překvapivě civilizovaný.

Dokud se Riddle nezměnil zpátky do toho samolibého bastarda, kterým byl. Bylo to jako kdyby pokaždé, co byl Harry uvíznutý v té samé místnosti jako on, bylo jen omezené množství času, které mohli strávit mírumilovně. Napětí se víc a víc stupňovalo, dokud jeden z nich neztratil nervy a neřekl něco, co vyvolalo náladový výbuch od druhého.

Když Harry ztratil trpělivost, zabořil se zamračeně do křesla, oba muži tiše trucujíc, dokud zase nepokračovali s rozhovorem.

Avšak kdykoli ztratil trpělivost Riddle… Harryho jediná možnost bylo utíkat okolo dvou židlí v kruzích, dokud se lord nevzdal svého cíle ho uškrtit.

Naneštěstí lord Voldemort ztrácel trpělivost dřív než Harry. To znamenalo méně trucování a více utíkání.

Současné době zase znovu seděli ve svých židlích, připraveni mít pár minut civilizované konverzace.

„Snape mi řekl, že jste mě po tom ohni všichni hledali,“ začal Harry.

„Hledali. Třebaže když se na to teď zpětně podívám, jen jede z nás se tě pokusil zachránit.“

Což znamenalo, že Brumbál i Riddle ho oba hledali jen proto, aby ho nadobro ukončili. Jaké šťastné miminko.

„Alespoň víme, že Brumbál nemá nic co dělat s mým přežitím. Musel tam být někdo jiný, kdo nechtěl, aby uspěl.“

Riddle vyprázdnil sklenici na ex. Čas na usrkávání byl pryč.

„Nemusíme se nikdy dozvědět, jak jsi přežil. Nakonec, nemyslím, že na tom tak záleží. Kdokoli ti v tvých prvních rocích pomohl tě zjevně opustil dřív, než jsi si ho mohl pamatovat.“

„Možná on nebo ona zemřeli po prvních rocích chaosu?“ uvažoval Harry.

Riddle se zlomyslně zasmál.

„Co?“ zamračil se Harry.

„To bylo s největší pravděpodobností uděláno záměrně. Nejspíš jsi je přiváděl k šílenství.“

Aaaa, tady jdeme znova.

„Snape mi řekl, že jsem byl výjimečně tiché dítě,“ protestoval Harry.

„Nikdy tě neviděl, když jsi se nudil,“ vysvětlil Riddle pobaveně, „bože, jak ty jsi brečel. Přísahám že jsi měl dva páry plic.“

Harry se poníženě začervenal. „Tak jsi mě měl líp zabavit,“ zamumlal.

Riddleho oči se zatřpytily s temným veselím. „Oh, omlouvám se, že nejsem dostatečně zábavný, Harry.“

Harry okamžitě ucítil změnu atmosféry.

„Err…ne, já jsem ne-…“

Riddle se plynulým pohybem postavil. Ten náhlý pohyb Harryho vylekal a způsobil, že skočil dozadu, díky čemuž se podivně svalil přes židli. Židle byla příliš těžká, než aby přepadla, a Harry dopadl naplocho na záda, hlava se mu točila z pádu a extra dávky adrenalinu.

Riddleho hlava vyskočila z druhé strany křesla a ušklíbla se dolů na Harryho.

„Ah, ano, vždycky jsi preferoval ležet na zádech.“

„Pardon?!“ Harry se rychle posadil a třel si bolavá záda, zatímco se mračil nahoru na Riddlea.

„Divně jsi se plazil. Dával jsi přednost tomu jednoduše sedět a používat nohy aby tě kolem posunovaly po zadku. Pamatuji si na dobu, kde jsi se ve skutečnosti nehýbal kupředu, ale točil se v kruzích a myslel sis, že se hýbáš, protože se scenérie okolo tebe měnila. Snažil jsem se tě učit, ale ty jsi naprosto odmítl jít na kolena,“ Riddle se odmlčel, a pak se pobaveně zazubil, „jak velmi…výmluvné.“

Gosh, tohle bylo horší než být škrcený. Poslouchat Riddlea, vyprávět o tom, jak se choval jako mimino, analyzovat jeho chování z doby, kterou si Harry sám ani nepamatoval, bylo čiré mučení. Zanechalo ho to toužícího po víc informacích, a přesto se v tu samou chvíli cítil, jako kdyby tomu muži byla odhalená sama jeho duše.

„Tak co? To nezní příliš otravně,“ zamručel Harry.

Riddleho obočí skepticky vystřelilo nahoru. „Ani mě nenechávej začínat o tvých jídelních zvycích.“

Harry si jen frustrovaně schoval obličej do dlaní. Zuřivě si mnul oči, aby zahnal ospalost. Byl tak unavený, že by usnul ve stoje, nebýt v přítomnosti lorda Voldemorta.

„Prostě už přestaň! Musel jsi na mě dohlížet. Chápu to. Co chceš, Riddle? Plačtivé děkuju ti?“

Riddle naštvaně zafuněl a sedl si zpátky na židli. „Dával jsem ti přednost, když jsi neuměl mluvit.“

Harry si rozzuřeně stoupl. Ovládej se, Harry, ovládej.

„Oh, takže chceš, abych hrál němého? Nebo jsi mě nechal se přidat, abych se mohl kolem hýbat po prdeli?“

Riddle mu hodil velmi zvláštní pohled. Takový, který Harrymu okamžitě pověděl, že řekl něco, co neměl. Třebaže Riddle nevypadal, že to ztratí. Víc jako že byl mírně šokovaný, ale v tu chvíli se musel držet, aby se nerozesmál.

„Hmm…kdo ví? Třebaže podlaha už pro tebe není tak úplně dostatečně dobrá…“

„C- oh, zapomeň na to.“ Harry se skácel zpátky na židli a začal si masírovat spánky. Ten lord byl buď šílený, nebo Harry nezachytil klíčovou část jeho vět. Pravděpodobně obojí.

Zase jednou seděli naproti sobě, čekajíc až ten druhý znovu začne rozhovor.

„Takže…“ začal Riddle po několika minutách ticha. Harry mu střelil varovný pohled. Rozhodl se, že jestli bude dál mluvit o jeho dětství, tak odtamtud okamžitě vystřelí, dřív než zaútočí na toho bastarda, co byl teď jeho lordem. Jak se to vůbec stalo?

„Řekl jsi, že potřebuješ Snapea,“ pobídnul ho Riddle po chvíli.

Harry si dovolil trochu se uvolnit.

„Ano, řekl, že má pořád vzorek těch prášků, kterými mě Brum-…nebo no, můj otec krmil. Vypadá to, že byl Snape před chaosem celkem slavný farmaceutik. Jestli mi někdo dokáže pomoct zjistit, co přesně mi zasáhlo do mozku, je to on.“

Riddle si složil ruce pod bradou a podíval se na Harryho uvažujíc.

„A pak co?“

„Huh?“

„Co máš v plánu udělat, až budeš vědět přesně ingredience té směsi?“

„Já…“ začal Harry, ale pak se zastavil. Teď když o tom přemýšlel, ani si nebyl jistý, jestli by mu to vědění nějak pomohlo.

„No, m…můžu být schopný vytvořit něco, co by zastavilo moje výpadky. Neodpadal bych najednou na několik dní jen proto, že jsem byl vtáhnutý do problému.“

„Co tvoje výjimečná inteligence?“

Harry si odfrkl. Věřte Riddlemu že si bude dělat starosti jen o to, co by mohl ztratit, kdyby Harry mohl ‚vyléčit‘ svůj malý problém.

Jeho myšlenky se musely jasně ukázat na jeho obličeji. Buď to, nebo mu Riddle uměl číst myšlenky.

„Nepřemýšlím jen o následcích, které by to mělo na mou skupinu. Věř tomu nebo ne, mám starost o tvé pohodlí.“

„Jak velmi…lichotivé. A přesně co by měl dobrý lord říct,“ posmíval se Harry.

Riddle se zamračil. „Celým svým životem závisíš na své inteligenci, nemůžeš mi říct, že by její náhlá ztráta významně neovlivnila tvůj způsob žití.“

„Vysoce pochybuji, že by se to takhle dalo zapnout a vypnout. Cokoli v těch pilulkách bylo, pozměnilo můj mozek permanentně. Už si ty pilulky neberu, nebral jsem si od té doby, co mi byl rok. Kdyby byly potřeba látky z těch pilulek, abych byl chytřejší, musel bych si je brát každý den. Jelikož si je neberu, může to znamenat jen to, že zahrnovaly nějaký permanentní efekt.“

Riddle se najednou začal smát. Nebylo to jeho obvyklé potlačené zasmání, nebo jeho samolibý úšklebek, byl to skutečný upřímný smích. To Harryho šokovalo víc než cokoliv jiného.

„Co je to teď?“ zeptal se ostražitě.

„Nic. Jen jsem myslel na své přívržence. Prohledával jsem celou zemi pro nejlepší v jejich oboru, ale z nějakého důvodu jsou všichni o trochu víc než jen kapku praštění. Ztracená generace s pozměněným mozkem? Perfektně zapadneš.“

„Oh, skvělé, dělal jsem si starosti, že nebudu ve tvé rodině těch co nezapadají vítaný,“ odpověděl Harry suše. Aby byl upřímný, byl trochu překvapený, že Riddle nazval své členy ‚přívrženci‘ a ne ‚subjekty‘ nebo nějak podobně.

Riddle pokrčil rameny, naprosto ignorujíc Harryho sarkasmus. „Normálně bychom zamířili zpátky do hlavního sídla, aby ses mohl…usadit, abych tak řekl. Ale bojím se, že to je díky Brouskovu bálu nemožné.“

„Um, myslíš, že je pro mě moudré se tam ukázat? Naposled když jsem to kontroloval mě sám hostitel chtěl mrtvého…“

„Takovéhle pozvání nemůžeme ignorovat. Není to jen Brousek, bude tam hodně mocných lordů. Zkušenosti, které máš s lordy jsou limitované jen na Londýn. Brumbál byl jediný lord, který si tu zasloužit být nazýván mocným. Bude pro tebe dobré potkat se s důležitými lordy z Británie.“

Harry narovnal oči. „Kvůli čemu? Chci říct, ty jsi ten, kdo se s nimi bude muset vypořádat, ne?“

„Uvidíme…“

Ten člověk vážně potřeboval přestat na věci narážet a prostě je říct. Harry přemýšlel, jestli vůbec existoval člověk, který by dokázal vést s Riddlem plynulou konverzaci.

„Takže, teď zamíříme přímo na bál a až pak se vrátíme na tvoje velitelství?“

Naše velitelství, dítě,“ vyplísnil ho Riddle.

„Pravda,“ odpověděl Harry krátce. Nebyl to ani den, Riddle mu vážně potřeboval dát víc času než tohle, aby se přizpůsobil.

„Ano, budeme muset jít přímo, jinak bychom to nikdy nestihli včas. Kdybychom vyrazili koncem týdne, pořád bychom to stihli, ale museli bychom cestovat jen s trochou spánku. Teď když už je všechno vyřešeno, můžeme vyrazit za jeden nebo dva dny a ujet tu cestu pohodlnějším tempem.“

„Jak se tam vlastně dostaneme? Nějak pochybuji, že bys cestoval pěšky. Máš koně?“

Riddle se zlověstně zazubil. „Mnohem lepší. Jsem si jistý, že budeš nadšený, až to uvidíš.“

Harry jen nadzvedl obočí, ale nic neřekl. Jestli mu to Riddle nechtěl říct, tak mu to neřekne. Tak to bylo jednoduché.

Harry bezostyšně zívl a byl odměněn Riddleho pohoršeným pohledem.

„Mám za to, že má společnost stále není dostatečně zábavná?“

Harry se nad jeho uraženým tónem lehce zasmál.“ To vážně moc dobře nesedlo, eh? Jsem unavený, to je všechno. Hádám, že to má něco co dělat se sesazováním jednoho lorda za druhým.“

Riddle si stoupl. „Fajn, spi. Budeme pokračovat zítra.“

Harry se nad tou vyhlídkou nedokázal ubránit zasténání.

Riddle se zlomyslně ušklíbl. „Ani jsem ti neřekl, jak jsi odmítal nosit jakékoli oblečení, když jsi byl-…“

„Běž do prdele!“ vykřikl Harry a také si stoupl. Popadl svojí tašku a doslova uprchl z pokoje.

„Přeji ti dobrou noc, Harry,“ zavolal za ním temně pobavený hlas.

Tu noc spal Harry v tom nejvzdálenějším pokoji od Voldemorta.

.

.

Vzbudil se když už bylo slunce daleko za zenitem.

Bylo zvláštní vzbudit se jinde než ve svém obchodě. Byla doba, kdy každou noc spal na jiném místě, většinou v otevřeném prostoru. Ale od té doby, co dorazil do Londýna, se vždycky probudil doma. Nečekal, že se o tom bude cítit tak sentimentálně. Přední část obchodu byla stejně zničená, takže by byl nucen se přestěhovat, i kdyby se nepřidal k Voldemortovi.

Harry vstal a oblékl se. Znovu na sobě měl svoje staré šaty, byly pohodlnější a i mohly Riddlea nasrat.

Teď co? ‚Odešel‘ ze svojí práce a byl v rozpacích, co provést se svým dnem. To že tak úplně netoužil znovu se setkat s Riddlem taky nepomohlo. Teď když skutečně žili pod jedním stropem - a v budoucnu to tak bude pokračovat - se mu Harry nemohl vyhnout tak snadno.

Zakručelo mu v břiše a Harry si povzdechl. Děsil se toho, do koho může vně svého pokoje narazit. Nicméně, vyšel ven a odvážně se vydal dolů.

Doufal, že tam potká Snapea, někoho koho znal a mohl pozdravit aniž by se cítil trapně. Ale Snape byl chytrý člověk a chytří lidé neukazovali obličej poté, co rozzuřili lorda Voldemorta.

„Stůj zloději!“ zaječela Bellatrix a Harry musel potlačil impuls praštit se do čela. Bože, bude se teď s ní muset zabývat každý den?

„Já?“ zeptal se místo toho, pokoušeje se nedat najevo podrážděnost a znít nevinně. Ne že by měl tušení o čem mluví.

„Ano, ty, spratku!“

Přišla blíž a s obviněním zabodla prst do Harryho hrudi. Její slova ale postrádala zášť. Harry si uvědomil, že její chování bylo jiné, než když jí viděl poprvé. Stále agresivní, ale také mnohem hravější.

„Já jsem nic neukradl,“ protestoval Harry polovičatě.

„Ukradl mojí čokoládu, otče!“

Harry se při tom vysoko-posazeném hlasu otočil doprava a neuviděl sedět u stolu jednu, ale tři blonďaté hlavy.

„Neukradl. Oni jen vyhodili můj dům do povětří dřív, než jsem ti nějakou mohl dát. Navíc bych čokoládu stejně neměl.“

„Vidíš? Ani to nepopírá!“ pokračoval Draco.

Harry se uklidnil rozhodnutím, že Draco používá dětskou logiku. Pokud tedy jejich přemýšlení vůbec nějakou logiku mělo. Co se týče Bellatrix… no, to bylo něco jiného.

„Já vidím co děláš, ty slizká kryso! Kradeš našeho lorda! Držíš si ho pro sebe celou noc, eh?“

„Já jsem n- rozhodně ne!“ zakoktal Harry.

Bellatrix se divoce zachechtala. Dřepla si dolů k malému Dracovi.

„Víš, Draco, když dva lidé spolu stráví noc za zavřenými dveřmi, tak-…“

„Bello, prosím!“ přerušil jí Lucius ostře a přitáhnul Draca do židle vedle sebe.

„Jednoho dne se to bude muset naučit, drahý Luciusi,“ pošklebovala se Bellatrix.

Harry té příležitosti využil, aby se od ní dostal a sednul si k baru.

„Pomoz mi,“ zasténal zoufale ke starému Tomovi.

Hostinský se bezzubě zazubil. „Budeš potřebovat hodně energie, abys s touhle tlupou udržel krok, Harry.“

Harry nechal s ránou padnout hlavu na pult.

„Mám pro tebe nějakou polívku a krajíc starého chleba, jestli to pomůže?“

„Ty jsi skutečný zachránce života,“ usmál se Harry, jeho žaludek zakručel akorát na signál.

„Neutíkej pryč, zloději!“

Bellatrix ho zezadu popadla, díky čemuž Harry reflexivně zabořil loket do těla za sebou.

Vydala sípavý zvuk a okamžitě ho pustila.

„Err…Promiň, nechtěl js-….“

Nikdy tu větu nedokončil, jak ho velmi nedámovský kopanec srazil ze židle.

„Vidím že ten spratek umí bojovat. Moc pěkné reflexy, drahoušku, ale jsi široce otevřený.“

Bellatrix se zazubila a vzrušeně přeskočila z jedné nohy na druhou.

„No tak pojď, malý Harry, bojíš se, že se zraníš?“

Harry zamumlal něco neinteligentního a třel si loket.

„Vlastně, bojím se, že se zraním. Souboj zblízka není přesně moje pole.“

„Oh, nedělej si starosti, moje jo! Můžu tě učit!“

Jako na důkaz svých slov praštila pěstí do pultu přesně na to místo, kde ještě vteřinu před tím byla Harryho hlava. Harry naštěstí viděl její útok přicházet a skrčil se, aby se mu vyhnul.

„Vidím, že sis udělal kamarády,“ ozval se jemný hlas od dveří hostince.

„Remusi!“ vykřikl Harry s úlevou. Rychle si pospíšil od Bellatrix a zářivě se na svého přítele usmál.

„Oh, chci říct, lorde Lupine,“ dělal si legraci se a poklonil se směšně nízko.

Jeho přítel zasténal. „Prosím, už ne! Sirius sám je dost na to, aby mě přivedl k šílenství.

„Neviděla jsem tě prokazovat žádný respekt našemu lordovi,“ obvinila ho Bellatrix, zatímco si nového lorda prohlížela odshora dolů.

„I když ho ukradl, víte,“ zašeptala Remusovi spiklenecky.

„Oh?“ udělal Remus zmateně a lehce pobaveně.

„Ano, zamknul ho na celou noc.“

„Chápu,“ zazubil se Remus.

„Remusi! Neopovažuj se tu čarodějnici poslouchat!“ vykřikl Harry pobouřeně.

„Aww, zlatíčko Harry nemá rád tetičku Bellu.“

Remus se zasmál. „Dřív než tomu vás dva nechám, byl by jeden z vás tak laskavý a ukázal mi směrem k našemu váženém lordu Voldemortovi?“

„Váženému, jistě,“ odfrkl si Harry.

„Pojď sem a já tě naučím nějaké způsoby, spratku!“ varovala ho Bella a znovu sevřela ruce do pěstí.

Harry rychle udělal velký krok stranou a schoval se za Remusem, který chlácholivě zvedl ruce.

Dřív než mohla Bellatrix zahájit útok, byli vyrušeni Voldemortovým hedvábným hlasem.

„Bello, přestaň ho obtěžovat. Lorde Lupine! Tudy prosím. Harry…běž něco sníst, slyšel jsem tvůj žaludek až do druhého patra.“

Bellatrix se uklonila a okamžitě couvla, zatímco Harry protočil na Remuse oči a poslal mu pohled ‚vidíš s čím se musím potýkat?‘

Jeho přítel se na něj jen usmál a zamířil ke schodům.

Harry začal podezřívat, že mu Riddle dával jen rozkazy, které by stejně udělal, jen aby to vypadalo, jako kdyby to udělal jen proto, že mu to bylo přikázáno. Záludný bastard.

.

.

Několik dalších dní měl Harry plno práce s nicneděláním. Remus a Sirius se oba stavili prodiskutovat víc nudných záležitostí s Voldemortem. Popletal se také několikrát ukázal a Harry byl rád, že si žádný z jeho přátel neosvojil ten samý slabošský výraz, který měl Popletal, když byl poblíž Voldemorta.

Ti tři udržovali Riddlea celkem zaměstnaného, díky čemuž se mu Harry dokázal povětšinou vyhnout. Až na jedno ráno, kdy Harry pomalu otevřel oči a zjistil, že zírá přímo do červených zorniček.

„Eek!“ zaječel šokovaně a jeho hlava se v okamžiku srazila s Riddleho. Oba zasyčeli nad následnou bodavou bolestí.

„Oh můj bože, to jako vážně?!“ procedil Harry přes zaťaté zuby.

„Můžeš mi říkat ‚můj lorde‘,“ odpověděl Riddle suše, zatímco si třel čelo.

„Velmi vtipné, Riddle. Co tu sakra děláš?“

„Budím tě. Čas vstávat a zářit, Harry.“

Harry okamžitě vystřízlivěl. „Odjíždíme?“

„Obleč se a sbal se. Máš hodinu na to jít a přinést si všechno co potřebuješ ze svého obchodu.“

Harry se spěšně vyhrabal z postele. Tělem mu protékala zvláštní směs smutku a vzrušení.

Vidět zase svůj domov bylo méně emotivní, než čekal. Zjevně už jeho krátká sentimentální fáze přešla. Nebylo to příliš překvapivé. V tomhle světě jste žili tím déle, čím rychleji jste se dokázali adaptovat.

Jediné čeho litoval bylo, že za sebou nechával svoje přátele. Budou mu vroucně chybět a pochyboval, že kdy najde někoho, komu by mohl věřit tolik jako jim.

Slíbili mu, že ho přijdou vyprovodit, ale Harry si dělal starosti, že možná ani nebudou vědět, že dneska odchází. Jeho starosti se mu o hodinu později zjevně jasně ukazovali v obličeji, protože Riddle je okamžitě zachytil.

„Přestaň si dělat starosti, jsou informovaní.“

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Harry vyhýbavě, nechtějíc aby Riddle viděl, jak moc ho opouštění svých přátel ovlivnilo.

„Šli napřed. Teď, můžeme?“

Riddle nečekal na odpověď a odpochodoval aniž by zkontroloval, zda ho Harry následuje. Harry se za ním váhavě vydal.

„Kam jdeme?“ zeptal se mírně udiveně, když dál pokračovali v chůzi i poté, co dosáhli okraje města.

„Nebuď tak netrpělivý, dítě,“ odpověděl Riddle. Harry na něj podezřívavě pohlédl. Mužova dobrá nálada nebyla příliš dobrá.

Riddle se prudce zastavil a Harry do něj málem vrazil. „Co t-…“

„Zavři oči,“ přikázal Riddle ostře.

„Huh? Proč?“

„Protože jsem to řekl.“

Harry si odfrkl, ale vybral si pobavit lorda a zlehka zavřel oči.

Cítil jak do něj Riddleova ruka zezadu šťouchá a nechal se vést na konec ulice. Myslel si, že je ta Riddleho šaškárna pěkně směšná.

„Co jsi, malé dít-…“

„Otevřít.“

Harry si povzdechl a otevřel oči. Ztuhnul. Několik vteřin jen prázdně zíral před sebe. Byl si nejasně vědom, že ho Riddle zblízka pozoruje.

„To si ze mě děláš srandu,“ řekl konečně, pokoušejíc se zírat na Riddleho a na to, co stálo několik metrů před ním, naráz.

Byl to vlak. Vlak! Ne koně, ne povoz, ne, zatracený vlak. Vypadajíc do puntíku tak zastarale, jak byl a přesto nebyl pokrytý blátem a rzí jako ty ostatní jednotlivé vagóny, které Harry viděl ležet zapomenuté mezi křovím a stromy. Ne, tenhle měl tři vagóny a z lokomotivy se kouřilo. Harry se cítil, jako by se díval skrz okno, které ukazovalo dlouho zapomenuté časy.

„Ale…Jak…Proč pro všechno na světě bys…?“ Harry byl skutečně neschopen slova.

„Proč? Je to zdaleka nejpohodlnější způsob cestování. Je to mnohem odolnější, než ty malé koňské povozy a účinně nás to chrání před počasím. Za chladných dnů dokonce můžeš vnitřek vytopit. Navíc, všechno co jsme museli udělat bylo vyčistit vagóny. Veškeré koleje, které pokrývají zemi jsou povětšinou pořád nedotčené. Museli jsme porazit jeden nebo dva stromy, ale jinak jsme cestovali rychleji než na koni.“

Riddle na něj pohlédl. „Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“ Zněl potěšeně.

Líbit? Harry to miloval! Stroje, ocel a pára byly jeho svět. Plus, četl jak rychle mohl vlak jet. Jednoduše sedět a pozorovat krajinu jak kolem nich ujíždí znělo jako něco ze snu.

Aniž by si to uvědomil, Harry pomalu popošel k vlaku. Opatrně se ho dotkl, jako kdyby se bál, že by mu mohl přímo před očima zmizet.

„Říkal jsem ti, Siriusi, že nakonec udělal tu správnou volbu. Viděl jsi jeho obličej?“

Harry se probral ze zasnění a otočil se. Za ním stáli Remus a Sirius, oba se široce zubili, ale s dotekem smutku v očích.

Otevřel ústa aby promluvil, řekl jejich jména, ale nic z něho nevyšlo. Namísto toho se jeho tělo samo od sebe pohnulo způsobem, který byl rozhodně mimo jeho charakter. Objal je oba v tu samou chvíli a odmítl je pustit.

„Ouff, prcku, zabíjíš nás! Kdy jsi tak zesílil, eh?“ dělal si Sirius vesele legraci.

Harry nemotorně couvl a podrbal se na nose, aby skryl rozpaky.

„Nerad přerušuji vaše slzavé rozloučení, ale jestli nenastoupíš, nechám tě prvních pár kilometrů běžet,“ zavolal Riddle z vlaku.

„Uhm, jasně…hádám že jdu za novými dobrodružstvími a všechny ty sračky,“ zažertoval Harry nervózně.

„Navštiv nás jak často bude možné, Harry, vždycky tu budeš vítaný,“ usmál se Remus hřejivě.

„Ukaž těm lordům z čeho jsi udělaný!“ přidal Sirius.

„Budete mi chybět,“ vyznal Harry.

„Aww, podívej, Remusi, přeci jen jsme ho naučili emoce!“ Sirius si utřel imaginární slzu z očí. „Rostou tak rychle.“

„Harry Pottere!“ zavolal Riddle varovně.

„Tak běž,“ povzbudil ho Remus. Když viděl, že se Harry stále nehýbe, udělal zamítavé gesto. „Kšá, pryč s tebou!“

Harry se od nich pomalu otočil a vydal se ke dveřím, kde čekal Riddle. Ohlédl se zpátky. Jeho přátelé od malého vlaku odstupovali, ale vypadali odhodlaní počkat, než skupina nadobro zmizí.

„Už jsi skončil?“ vysmíval se Riddle, třebaže v jeho slovech nebyla skutečná zášť.

Harry ho ignoroval. „Kam bych měl…?“ nechal vyznět do ztracena, nejistý jak formulovat otázku.

Riddle ukázal dopředu. Dva muži vždycky obsluhují lokomotivu, první vagón je, kde zbytek spí a jí. Prostřední vagón je používaný jako sklad a ten poslední…“ odmlčel se, „…je náš.“

„Promiň, co!?“ vybouchnul Harry šokovaně.

Riddle se jen samolibě ušklíbl a zmizel vevnitř.

Vzrušení, které Harry cítil, když uviděl vlak, bylo okamžitě nahrazeno chladným, hrozivým děsem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

xD

anonym,26. 11. 2016 18:41

Jéžiš, konečně se vyjasnilo jakým směrem se bude povídka dál ubírat, protože to jaký přístup zaujal Tom potažmu k Harrymu působí velmi sympaticky, přičemž musím podotknout, že i přes to všechno na mě působí Voldemortův typ velmi známě a zároveň překvapivě s trochou té zvrácenosti, která se v původním díle proměnila v naprostý extrém působením černé magie, líbí se mi, že zde je vykreslen tak, jak by asi vypadal kdyby mu zůstal původní temperament (což nijak drasticky nezasahuje do původní povahy, což je naprosto super) ovšem s přihlédnutím na to, že zde kouzelnický svět prakticky neexistuje :-)
Zároveň se mi strašně líbí, že to jediné co v této povídce připomíná jakýkoli druh magie je genialita "pana" Pottera, která se bohužel zatím moc neprojevuje, ale je tam čímž ho staví velmi vtipně (alespoň v mých očích) do trochu nadřazené pozice díky čemuž se směle dotýká dominantě samotného Toma.
Námět je celkově super. Strašně se těším na pokračování a moc děkuji za překlad. (opět;) )
Zcela úchylně se raduji z toho, že Riddel přenesl svou nenávist na Severuse (jsem potvora, já vím XD) a Harryho si aspoň prozatím (doufám, že se jejich vztah bude vyvíjet k lepšímu ne naopak O_o) oblíbil a vypadá to, že se mu rozhodl imponovat. Belatrix mě mile!!! překvapila a všechny postavy působí velmi dobrým dojmem, který jinak už tak dost svěží námět (to zní perverzně vzhledem k domnělému konci světa :D) ještě víc sesynchronizoval a obveselil.
Strašně se těším co bude dál... xD (jejiš to je sloh)

*.*

Maxë,17. 11. 2016 13:07

Skvělé! :D
Moc se mi líbí náladový Tom, Harryho reakce jsou rozkošné :)
Velmi se těším na další kapitolu :))